Stará planina 2021
Nastal konec září a s ním již tradiční výlet do bulharských hor. Pro letošní rok je v plánu zdolat další část pohoří Stará planina. Letos poprvé jsem nedokázal odolat zkušenému verbíři Vaškovi a svou účast na tomto dobrodružství jsem nakonec potvrdil. Snad se tedy konečně dozvím, co znamená pojem „Bulharský standard“!
Necelých 12 hodin před odjezdem se místo plánovaného minibusu nakonec musely sehnat dvě dodávky. Minibus prostě zase nejede. Musím přiznat, že ve výsledku se to ukázalo jako štěstí v neštěstí, protože pohodlí po cestě bylo na maximální úrovni. Na cestu jsme vyráželi v sobotu ráno ve čtyři hodiny. Na programu prvního dne byla pouze cesta. Cílem naší cesty bylo srbské město Niš, kde jsme měli rezervaci v již prověřeném hotelu Lotus. Užili jsme si romantický večer na restaurační lodi a šli si užít údajně poslední teplý pokoj s postelí a peřinou.
Po probuzení jsme se posílili hotelovou snídaní a poté vyrazili směr Bulharsko. Cesta ubývala rychle, jen na hranicích se to trochu zaseklo. Důvodem lehkého zdržení byla malá teatrální ukázka bulharského celníka o tom, kdo doopravdy je tu pán. Nástupním místem pro start naší turistické poutě byl pas Beklemento. Díky krásnému počasí a dobré přístupové cestě tady bylo asi více turistů, než bývá touto dobou na Šumavě. Vyházeli jsme bagáž z aut a vyslali naše řidiče Honzu a Petra do cílové destinace s názvem Shipka. Měli za úkol dojet na Shipku, tam nechat auta a nějak se pokusit dostat zpět. Mezitím my jsme se vydali směr první chata Orlí hnízdo, které bylo vzdálené asi jen 5 km cesty. U památníku svobody děláme svá první selfíčka a fotky na Instagram.
První dojmy z Bulharska jsou rozpačité. Ve snaze přilákat více turistů do těchto míst se Bulhaři rozhodli postavit v národním parku regulérní cestu pro auta. Měli jsme štěstí, že jsme stihli zatím fázi výstavby, ale v příštím roce už tady bude určitě asfalt. 
Dorážíme na první chatu, celí natěšení na první horské pivo. Hrneme se nekontrolovaně dovnitř. V tom začne místní chatařka křičet: „Běžte pryč, mám vytřeno!“. Nechtěli jsme se dát, ale nakonec jsme museli. Zjistili jsme, že novým „bulharským standardem“ je práce jen o víkendech. Vzhledem k tomu, že byla neděle, tak paní balila a jela zpět do města. V této chatě jsme nemohli zůstat. Museli jsme tedy pokračovat v cestě dál. Naštěstí za dalších pár kilometrů, kam ještě stále vedla zpevněná cesta, byla chata Dermenka. Poučili jsme se z předešlého nezdaru a nechali jsme Sváťu, ať vše v klidu nejprve domluví a pak se nahrneme dovnitř. Vyšlo to. Máme první nocleh. Honza s Petrem dorazili o pár hodin déle. Povedlo se jim domluvit s místním sběratelem starých aut, který je ochotně za námi dopravil. Šikovní hoši 
Díky nabranému náskoku, jsme před sebou měli další den o dost kratší trasu. Nemuseli jsme chvátat, a tak jsme po cestě dělali hodně „koukací“ pauzy. Nálada rostla k veselí, protože jsme konečně měli hory pro sebe. Dále od chaty Dermenka, už totiž žádná zpevněná cesta pro mercedesy nebyla, takže tu nebyl ani žádný turista. Sláva. Počasí bylo nádherné. Schválně zdržujeme, abychom na chatě Dobrila Hut nebyli moc brzy. Pak by nás mohli zase vyrazit a poslat dál. 😀 Obavy byly zbytečné, na chatě byly velmi vstřícné a hodné paní chatařky.
Na úterní den jsme před sebou měli techničtější úsek. Dočkali jsem se i úseků s řetězy, které jsme si s 20 kilovým batohy na zádech hodně užili. Za odměnu jsme měli možnost z údolí pod námi slyšet brumlání medvěda. Po chvilce koukání jsme se shodli, že ho vlastně nevidíme, a tak jsme v klidu pokračovali dál. Každopádně od té chvíle, jsme každé troubení vysoké zvěře přisuzovali medvědům. Počasí se začalo zhoršovat. Bohužel se hory začaly zahalovat do mraků, a tak nebylo možné spatřit krásné výhledy jako dny předchozí. Na zaslon Botev docházím poměrně pozdě odpoledne a v husté mlze. Nevidíme, zda je chata vpravo nebo vlevo. Po chvilce váhání nás míjí místní mladí hoši a tvrdí, že chata je určitě vpravo. Nenecháme se zmást nezkušeným mládím a vyrážíme vlevo. Po pár metrech narážíme na chatu. Ráno se dozvíme, že hoši bivakovali přes noc venku. Večer svatého Václava jsme oslavili jahodami se šlehačkou a plní energie šli spát.
Následující den je před námi vrchol naší cesty Botev s výškou 2 376 m. n. m. Při ranní úlevě v roklince, kde chatař vyhazuje zbytky čehokoli, pociťuji, že počasí bude tentokrát naprd. Mlha a déšť nás dnes doprovodí k radosti tak akorát z fyzického vyčerpání. V úvodu zdoláváme Botev. Na vrcholu „příjemně“ fouká a prší. Převlékáme propocené oblečení a rychle mizíme pryč. Obědovou zastávku děláme až o několik metrů níže v přístřeší Marinka. Vybalujeme vařiče a vaříme něco teplého k zahřátí. Po chvíli přijede partička Bulharů v SUV značky Porsche. Prý to malebné doupě jdou opravovat. Nejsme si jistí, zda to vůbec dokážou. Všechno jejich nářadí zdá se být nové ještě zabalené v igelitu z prodejny, z čehož usuzujeme, že se jdou teprve učit nářadí používat. Opouštíme pozici a vyrážíme na cestu dál. Míříme na chatu Taža. V údolí překonáváme řeku, přes kterou kdysi vedla dřevěná lávka. Nakonec zdoláváme s vypětím všech sil poslední kopec k chatě. Z chaty vyleze rozčilený Bulhar s dřevěnou nohou se slovy: „Dělám jen o víkendu, jděte pryč!“. Snažíme se ho přesvědčit, že chceme jen přespat a o nic víc nežádáme, ale ne. Prostě nemaká. Je to Bulhar. Naštěstí nás posílá na další chatu, která je jen pár set metrů pod kopcem, který jsme tak namáhavě vylezli. Na chatě Mandrata na nás už čekal s otevřenou náručí místní chatař, že o nás ví, že mu kolega volal. Ten naštvaný, co nám tvrdil, že nemá telefon a že nebude nikam volat :D. U večerní rozprávky se k nám dokonce oba chataři připojili a povyprávěli své životní příběhy. Jeden z nich byl zubař, takže jsme mohli být v klidu, kdyby někoho chytly zuby.
Ve čtvrtek se na nás zase začalo obracet štěstí, počasí se pomalu umoudřilo a postupně se zase začalo vyjasňovat. Takže jsme se opět začali těšit na krásné výhledy. Na nejvyšším vrcholku dnešní cesty Rusovatci jsme si opět mohli udělat pár krásných snímků na Instagram. Krátká poznámka: žebříčky na mapách znamenají schody. A ty schody dolů jsou fakt nepříjemné. I pro ocelová kolena je to nápor. V klidném tempu docházíme na chatu Mazalat. Chataře potkáváme při příchodu, jak právě přijíždí. Při parkování přejede velký špalek dřeva a urazí si kus přední bočnice. A tak nás přivítá s nasraným pohledem. Asi se mu blbě jezdí, když na něj někdo civí. Jinak je ale v pohodě a opět se nám dostává všeho co potřebujeme.
Zde chci udělat menší vsuvku ohledně bulharského standartu na chatách. Už dávno neplatí, že přijdete na chatu, kde nikdo není a musíte se tam v zápalu boje o přežití vloupat. Už dávno neplatí, že by se někde netopilo. Sekání borovice a kleče na zátop už není trendy. Že by tam nebyla postel s přikrývkou? Spacák je fakt zbytečný. Už dávno neplatí, že celý den jíte jen to, co si nesete s sebou. Vždy je k dostání nějaká fazolová polévka, šopský salát, občas hranolky se sýrem, kebabče s bramborem a další pochutiny. Vše lze vylepšit všudypřítomnou lutěnicou. Ranní snídaně je v podobě smaženky s půllitrem nasátého oleje, které si potřete marmeládou a zjemníte chutí balkánského sýra. K pití je piva a vína vždycky dost, o „senu vareném“ nemluvě. Prostě dieta nerovná se Bulharsko :). Záchody už více méně jsou evropské, turecké už jsou skoro za příplatek. Jen ty použité papírky pořád dávají vedle do košíku.
Zpět k cestě. Je pátek, a tedy poslední den naší turistické cesty. Slunce už nás krásně hřeje. Cesta už je v podstatě jen z kopce. Procházíme krásné hluboké bukové lesy. Blížíme se civilizaci. Podle původního plánu jsme měli dojít na chatu Uzanu, kde jsme měli strávit noc a zbytek cesty dorazit v sobotu ráno před odjezdem. Změnili jsme rozhodnutí a směřujeme až na Shipku. Nakonec se ukáže, že zdoláme necelých 23 km, což je za celý týden nejvíc. Na Shipce už na nás čekal dvouhvězdičkový hotel s teplou sprchou. Teda nečekal. Vlastně jsme si my museli chvilku počkat, než nás ubytují. Takovou standartní bulharskou hodinku. Večer jsme patřičně zhodnotili celou turistickou část trasy v hotelové restauraci.
Kompletně zregenerovaní umytí a vyvonění jsme se vydali na 1600 km cestu domu. Potíže byly jen na maďarských hranicích, kde se málem pálilo ostrými. Naštěstí si to ti kluci s igelitkami rozmysleli a do Srbska se vrátili bez odporu.
Cestu jsme absolvovali ve složení: Radka Balíková, Jana Čechová, Pavel Fíla, Sváťa Chrastina st., Jirka Kotlan, Vašek Kotlan, Petr Macháček, Martin Molnár, Jana Načeradská, Miluška Štěrbová, Martin Sudík, Zdeněk Vaník a Honza Vondrášek.
Pavel Fíla