Poslední zářijový týden patří již tradičnímu výletu do bulharských hor. Tentokrát jsme zvolili pohoří Stará planina, které se v pásu více než pěti set kilometrů, rozprostírá od Srbska až po Černé moře v Bulharsku. Naším cílem byla jeho centrální část s nejvyšším vrcholem Botev (2376 m nad mořem). Vybaveni mapou, nadšením a 20 let starými zážitky ze zimního přechodu tohoto pohoří na běžkách, jsme se vydali vstříc nevšedním dnům.
Střet realitou jihovýchodní Evropy začal již v srbském Niši, kde jsme nocovali. V hotelu nám s drobným úsměvem vysvětlili, že platební terminál nefunguje, že jsme přeci na Balkáně, a že je možné platit buď v hotovosti, nebo zlatem. Zvolili jsme první možnost.
Do cíle nás vezl svérázný řidič v ještě svéráznějším voze. Nejspíš z toho důvodu, abychom dokonale zapadli mezi místní. Nejen, že náš minibus jevil zjevné známky opotřebení (eufemisticky řečeno), on mezi bulharská vozidla zapadal i svou funkčností. Kromě toho, že ani při tankování jsme nevypínali motor (nešlo to pak nastartovat), jsme ve frontě na hranicích suplovali chybějící ruční brzdu dlažební kostkou pod kolem. Pro kostku, která zbyla na silnici po projetí našeho auta hranicí, nám bylo zakázáno se zpět přes závoru vrátit. Vzhledem k mentalitě tamních pracovníků je pravděpodobné, že kostku nikdo neuklidil a ona tam tvoří překážku dosud. Proto bych se na tomto místě rád omluvil všem řidičům mířícím na Srbsko-Bulharský přechod, kterým její přejíždění znepříjemňuje cestování.
Příznivou kompenzací za to, že autobus nebylo možné zamknout a občas se mu přehřál motor, byl fakt, že omezovač maximální rychlosti zjevně také trpěl poruchou, a cesta tak ubíhala svižněji. K našemu minibusu se již v další části textu vracet nebudu. V den kdy nás vyložil na hřebenovou túru, jsme jej viděli naposledy. Poruchy se za týden, co na nás čekal, nakupily tak, že v den našeho odjezdu už nenastartoval. My jsme proto cestu zpět s jednodenním zpožděním absolvovali pravidelným linkovým autobusem ze Sofie.
Trasu výletu naplánoval Sváťa, jako hřebenovou týdenní túru se spaním na chatách. Využil svých předchozích zkušeností a podpory bulharského kamaráda Mladena, který se zná s tamními chataři, takže nám i v mimo sezónu vše zařídil… takový byl plán. Celá trasa měla přibližně 120 km a překonává výšku v součtu cca 7 km, obdobně pokles o cca 7 km. Detail si můžete prochlédnout zde https://mapy.cz/s/26IeX
Krajina byla spíše kopcovitá a zelená s řadou hnědých, více či méně smrdících, artefaktů, které po sobě zanechávala všudypřítomná stáda krav, koní a ovcí. První den s batohem na zádech byl slunný, plný naděje a optimismu, navíc trasa k prvnímu našemu nocovišti, chatě Svištiplaz, byla krátká. Optimismus zmizel v momentě, kdy jsme zjistili, že chata je zamčená a nikdo nikde. Tadeáš, navzdory tomu, že byl nováčkem výpravy do Bulharska, vylezl pootevřeným okýnkem ve vrchním poschodí dovnitř a chatu otevřel. Bez zábran jsme se nastěhovali, ubytovali, vybrakovali zásoby (nechali jsme tam chatařovi adekvátní peníze). Ondra se výborně ujal role zastupujícího chataře. Ubytoval nás, zatopil a uvařil všem to, co měli na srdci. Pokud tedy měli na srdci čaj. Elektřina nešla a ani nám to nevadilo. Ani jsme si neuměli představit, jak by to na chatě bylo, kdyby nám to tam bulharský kamarád Mladen předem nevyjednal a nezařídil… S lehkou obavou jsme přemýšleli nad dalšími chatami…
Všímavý člen výpravy nemohl nevidět Tadeášovu jistou zádumčivost od doby, kdy se mu podařilo proniknout do chaty. Naposledy jsme mu věnovali pozornost, když se úzkým okýnkem hlavou napřed soukal dovnitř. Nebyla jiná možnost, využil své gymnastické obratnosti a spustil se hlavou dolů. Až později jsme se zármutkem zjistili, že se přímo pod tímto okénkem nachází turecký záchod. Záchod byl zjevně ve stavu před rekonstrukcí a hlavně před úklidem. Tadeáš na sobě nenechal nic znát a my ostatní jsme měli dost taktu, nevyptávat se na detaily. Dostal nás dovnitř, obětoval se, patří mu dík. A možná, že až čas všechny ty rány (smradlavé) zahojí, tak přijde okamžik, kdy najde odvahu nám o tomto činu vyprávět.
V dalších dnech již trasy mívaly přes 20 km a převýšení přes 1 km, což bylo náročné, zejména pokud jsme ráno vycházeli do deštivého dne. Počasí nám přálo méně než v minulých letech, což možná lépe vystihovaly termíny některých účastníků jako: zasr* počasí, počasí na ho*, apod. (padaly i jiné výrazy, některé nemohu ani napsat, některé ani nevím, jak se píší, a jiným jsem ani nerozuměl). Dělal jsem fotografa, díky mlze jsem měl hodně volného času. Faktem ale je, že zima způsobovala řadu technických problémů. Například s vylučování. Je jasné, že čůrat se čas od času musí. Moje zkušenost byla taková, že pokud už se mi v tom vichru a dešti povedlo najít závětří, často se mi v té zimě nepovedlo v kalhotách najít nic, čím bych to čůrání provedl… Nebyly to lehké chvíle.
Všechny ostatní chaty byly naštěstí vybaveny chatařem, který topil. V rámci výpravy existoval většinový názor, že chatař na chatě Kozí Stěna, ačkoliv přikládal a plamen byl v kamnech vidět, netopil. Na chatařovu obranu musím říci, že v místnosti bylo tepleji než venku. Avšak ani toto konstatování všem, kteří byli po celodenní chůzi v dešti promočení na kost, příliš psychické podpory nepřineslo. Z této chaty jsme vycházeli mokří do dalšího deštivého dne. Chatař na nás ještě použil asi nějaký bulharský humor a dorazil nás snídaní, kterou tvořila studená kolínka posypaná balkánským sýrem.
Postupně jsme přešli přes několik chat, každá svým způsobem specifická (například na některé neměli víno a musela se pít rakije, na některé nebyla rakije a muselo se pít víno, někde nebylo jídlo, někde ho měli málo, někde nebyla sprcha, někde byla zamrzlá voda). Jedno měly chaty společné, nikde neměli záchod, na který by se vám chtělo jít – kdo nezažil, nepochopí (viď Tadeáši).
Většinu cesty nás provázela mlha, což jsme kvitovali s povděkem, protože se nám ty krásné výhledy do hor alespoň neokoukaly. Mlha byla dost paličatá, takže na výhledy jsme se všichni koukli až po návratu domů na Google. Vrchol Botev jsme nakonec zdolali. Při výstupu jsme v té mlze těsně zabránili čelnímu nárazu do tamního vysílače. Následně jsme hrdě vyvěsili českou vlajku, kterou Matouš doma vyrobil a donesl.
Během cesty naše skupina zažila mnohé. Místy nám počasí zajistilo nemilosrdné zážitky. Nakonec jsme však zdolali i hory i počasí. Bylo to i tím, jak vytrvalá parta se sešla. Jistou nezdolnost nás všech demonstroval například Sváťa, který neodhazuje nic ze své houževnatosti ani ve spánku. Minimálně ve dvou nocovištích se totiž stalo, že během spánku v noci spadl z úzké lavice dolů na dlážděnou podlahu. Sváťa ukázal, že umí tento dramatický pád absolvovat takovým způsobem, že nejen, že si nezpůsobil úraz, on se ani nevzbudil, a dokonce, ani během pádu a po dopadu na zem, nepřerušil souvislé chrápání. Získal tím obdiv všech členů výpravy.
Kromě turistiky májí tyto výlety i svou společenskou stránku, jsou to ty hezké večerní chvíle s kamarády na chatách. Jsou to ty chvíle, kdy každý z nás zažívá neuvěřitelnou proměnu ze stavu „já už nikdy nikam nejdu a zůstávám tady“ do stavu „už se trošku těším, až zase zítra vyrazíme“. Jsou to ty chvíle, které tvoří velkou část motivace takové hory a v takovéto partě navštívit. Jsou to ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, že za rok se do těch končin zase bude chtít vrátit.
Večerní chaty byly vždy zážitkové. Každý ze svého batohu něco dobrého vytáhl, a tak jsme kromě nejrůznějších pochutin měli na stole i mnoho druhů nápojů (v době psaní tohoto textu jsem si bohužel nevzpomněl na žádný nealkoholický, který bych zde mohl uvést). Z Příbrami jsme dovezli a několik dní na zádech nosili např.: čokolády, sušenky, oříšky, klobásy, sušené maso, sušené ovoce, mandarinkové kompoty, uzené maso, několik šišek salámu, nakládaný česnek, hermelín, šlehačku, žemlovku, knedlo vepřo zelo a jiná jídla v pytlíku. Zkrátka, ruku na srdce, mnohdy lepší než doma.
Návrat byl hektický a díky poruše minibusu o jednu noc v hotelu v podhůří delší. Pohled na taneční parket místní restaurace, kde jsme poslední noc s bulharskými přáteli strávili, však naznačoval, že zpoždění bylo pro většinu účastníků spíše výhodou.
Bulharské hory mají své nezaměnitelné kouzlo. Za několik dní našeho putování jsme nepotkali po cestě žádného turistu. Navíc hory leží v zemi, kde čas běží stále ještě trošku jiným tempem než u nás. Tyto a jiné balkánské hory mají své kouzlo složené z mnoha drobných střípků a jednotlivých důvodů, proč je znovu a znovu navštívit. Důvodů je tolik, že nepochybuji o tom, že nejdéle za rok bude na stránkách sokola viset nový cestopis z těchto končin.
Cestu jsme absolvovali v této skvělé partě: Radka Balíková, Matouš Havrlík, Tadeáš Holý, Svatopluk Chrastina, Marie Kleinbauerová, Jiří Kotlan, Václav Kotlan, Petr Macháček, Jana Načeradská, Martin Sudík, Miluše Štěrbová, Ondřej Štěrba, Zdeněk Vaník.
Bulharsko 2017 – Stara planina (https://mapy.cz/s/26IeX)
Mám radost, že jsem opět mohl být u toho.
Václav Kotlan