Amerika 2012…

Prolog.

Je krásné plnit si svůj dětský sen. A já si ho plním.

Jako zkušení cestovatelé máme sbaleno již několik dnů předem. Nervozita není taková jako obvykle.

V půl šesté přijíždí náš dopravce k sokolovně. Naložíme bagáž a hurá na letiště. Pepa jako obvykle nezapomněl na „šampiko“ a tak hned zrána kalíme tři flašky. Myslím, že jsme to stihli, než jsme byli na Dobříši.

Na letišti nic mimořádného. Mimo mých železných kolen. Luděk povídá, jestli jsem nebyl u letectva, tam prý mají letci ocelové ptáky. Nebyl. Byla to kolena.

Let do Londýna proběhl v klidu. Teda pokud Pepa mlčel.

Myslel jsem si , že mě letiště Heathrow nemůže překvapit. Ale překvapilo.

Na terminál 5, gate 38 jsme se přes různé kontroly dostávali skoro tři hodiny.

Vždy mě ohromí, když vidím, kolik lidí se musí do toho letadla nacpat. Kupodivu jsme se vešli. Letíme Boeingem 474-700, jinak řečeným Jumbem. Právě jsme minuli Greenland – Grónsko. Let klidný, výška 10 500 m, venku 56 stupňů Celsia.

Všichni pospáváme. Pepa likviduje zásoby vína na palubě. Mají ve dvoudeckách chardonnay a Sherah. Jiřina zasáhla a dala mu prášek na spaní. Je klídek. Do San Franciska to máme ještě čtyři hodiny.

Naše cestovatelská parta sestává ze čtyř manželských párů – Jiřka a Pepa Pelcnerovi, Jitka a Luděk Pasekovi, Iva a Olda Moučkovi a Věra a Sváťa Chrastinovi. Naši cestu jsme plánovali asi rok. V plánu máme návštěvu západního pobřeží – San Francisco, Rout number 1, Los Angeles.

Po vzletu jsme poobědvali. Šlo to. Teď už netrpělivě čekáme na „ véču“.

Let byl mimo chvilkové záchvěvy s pocitem, že jedeme v autě po zoraném poli, celkem klidný. Teď už vím, co znamená, když někdo přeje klidný let.

Přistáváme v půl třetí odpoledne. Následuje obávaná prohlídka a pohovor s imigračním úředníkem. Prošlo to bez problémů na rozdíl od mnohých. (otisky všech prstů, fotka očí)

Jsme ve dvoraně letiště. Nastává hledání „ shuttlu“ , který nás doveze do Alamo Rent Car. Na informacích nám sdělují – jeďte trainem Blu Lane.

Jako správní vesničané jezdíme výtahy s bagáží sem-tam než jsme to našli.

Je to jakási tramvaj, která jede po rampě asi 10 metrů nad zemí. Po dvou zastávkách vystupujeme.

Vrháme se k přepážce a předkládáme vouchry od našeho agenta Ženíška. Pokračuje to přesně tak, jak nás upozorňoval. Paní za pultem nám nabízí další a další služby.

Odmítáme. Museli bychom draze platit.

Pepa Pelcner zjišťuje, že nemá řidičák. Říkám mu: „ budeš můj cestující“.

Kdo nebyl v USA a nepůjčoval si zde auto, neví, v čem tu jezdí. Máme dva nové Chrysler Crown – Country pro 7 lidí. Nás je osm. Chryslery jsou široké jako autobus, interiér je v kůži. Strašně velká, pěkná a pohodlná auta.

Vyjíždíme a ošaháváme si řízení. Jsou to automaty. To znamená, že si můžeme dát levou nohu třeba za krk. K jízdě ji nepotřebujeme.

Hned jak vyjedeme, jsme v provozu na pěti pruzích. Do hotelu je to kousek. Díky navigaci Garmin se nám daří.

Jsme v hotelu Confort Suites San Francico 121 E, Grand Ave. Svému honosnému názvu neodpovídá. Nízká pavlačová, tříposchoďová, již starší stavba. Nám ale vyhovuje a jsme rádi za komfort. Za pár dnů bude hotel „stan“, adr. Pod smrkem- event. Eukalyptem.

Dáváme si hodinu „voraz“ a vyrážíme do šumu“ velkoměsta. Musíme si koupit něco k snědku. Nedaří se nám jet tam, kam bychom chtěli, protože uhnout ze šestiproudé silnice, kde se všichni řítí, vpřed není vůbec jednoduché.

A tak jezdíme taková kolečka a vždy v tom druhém, třetím se nám podaří se trefit.

Zastavujeme u jakéhosi obchoďáku Target a jdeme do toho. Nakupujeme vše potřebné. To znamená i alkohol. Velmi mě překvapilo, že ho tu prodávají. Ve většině míst v USA jsou specielní Liguer store.

U pokladny zavalitá černoška žádá po Luďkovi a Oldovi ID – průkaz totožnosti. Velmi bedlivě si je prohlíží, (vypadá to, že si říká „ jo, tak takhle tedy vypadají alkoholici“). My ostatní jsme dopadli taky tak. Do pokladny zapsala naše bydliště a po zaplacení nás pohrdlivě propustila.

Luděk s Oldou si mysleli, že je legitimuje, protože vypadají, že jim není ještě 21 let. HA, HA

Jedeme domu. Tedy do hotelu. To, co se nám povedlo při příjezdu, jsme si opět zopakovali. Nestíháme v provozu sjíždět a odbočovat a tak musíme na dalším sjezdu a opět udělat kolečko.

Doma jsme v 9 hodin. Dnes jsme měli dlouhý den. Letěli jsme na západ, tzn. s pohybem slunce. Vyletěli jsme v půl deváté ráno a ten samý den jsme byli na místě v půl třetí odpoledne. Už jsme 24 hodin na nohou. Jsme unaveni. Jdeme do postele.

11. června. San Francisko

Ráno nás vítá bezmračnou oblohou a cca 20 stupni celsia. Svítat začíná v 5 hodin místního času. U nás doma jsou dvě hodiny odpoledne. Časový posun je 9 hod.

Všichni nemohou dospat. Časový nepořádek v hlavě nám nedává spát.

Jdeme na snídani. V nabídce jsou vajíčka, topinky, jogurty, vafle a jiné.

Před devátou zvoní telefon na pokoji. Já sedím na záchodě a Věra odmítá zvednout sluchátko. To samé se opakuje i u Paseků. A tak musí Luděk běžet do recepce. Tušíme , že přijel minibus s průvodcem.

Průvodkyně byla pani Madlin. Starší dáma menšího vzrůstu s chlupatou bradou. Vcelku přívětivá. Luděk ji hned upozornil, že musí mluvit pomalu a že „ our English languege is very bed „.

Projíždíme městem a okukujeme místní výstavbu. V naprosté většině jsou domy dřevěné. První zastávka je v historické budově Ferry bulding. Zde přistávali první imigranti a osídlovatelé Kalifornie. Zde byli první tržnice, zde se psala historie San Franciska.

Pokračujeme po pobřeží. Zastavujeme v Fisherman,s Wharf. Zajímavé historicko – obchodní – rybářské centrum s vyhlídkou na Alkatras, s vyhlídkou na lachtany vyhřívající se na molu a mnoha atrakcemi. Speciálními restauracemi s rybími pochoutkami, kolotoči, obchody delfináriem a mnoha dalšími blbostmi. Zajímavý, ale nestydatý komercialismus.( tak to hodnotí v průvodci a já s tím souhlasím)

Další zastávka byla u konečné stanice – Cable cars.

Velmi zajímavá ale dnes už pouze turistická atrakce. Celé San Francisko je rozloženo na několika poloostrovech, které jsou výškově velmi rozdílné. Prostě, rozkládá se na několika kopcích. A přes jeden takový vede Cable Car. Dvě tranvaje na koncích lana se svojí váhou přetahují přes kopec a rychlost si usměrňují brzděním.

Návštěva ve výrobně čokolády zn. Ghirardelli byla rychlá ale i zajímavá. Hlavně, dostali jsme čokoládu zadara.

Viděli jsme jak se vyrábí a zpracovává, než ji dostaneme k snědku.

Blíží se poledne. Máme hlad. Průvodkyně to ví. Spojuje potřebné s užitečným. Vede nás do středu města. Ukazuje vládní a úřední budovy, operu War Memorial Opera House, Louise M Daives Symphony Hall, City hall (radnici) a mnoho dalších zajímavostí.

Radnice mne překvapila. Tak jako je velká Amerika (USA), tak impozantní je i místní radnice. Ve vstupní hale máte pocit, že jste v Modré mešitě v Turecku. Impozantní kopule a obrovský prostor. A hned na to, americké překvapení. V jedné z přilehlých prostor (velké jako tři naše tělocvičny v sokolovně a vysoké jako Svatovítský chrám), cvičí čtyřicet šikmookých děvčat nějaký aerobik. Mimochodem nekvalitně. Cvičitelka by se u nás v sokole nechytala.

Projdeme okolo nich. Podíváme se na historickou pokladnu, a směřujeme do místní jídelny, kantýny. Nabídka je poměrně bohatá. Ovšem pouze pro domorodce. Pod mnoha názvy si neumíme představit to, co bychom chtěli vstrčit do úst.

Nakonec to dobře dopadlo. Najedli jsme se.

Víte, jak se řekne americky záchod? Nevíte !

Restroom. A víte, co to znamená? Nevíte! Znamená to odpočinková místnost. My jsme to tak pochopili a většina z nás si „odpočinula“.

Další z významných památek, které jsme navštívili, byl hotel Fairmont. Opět něco, na co nejsme u nás v Evropě, u nás v Česku zvyklí.

V žádném případě nejsem poblázněný obdivovatel USA. Nejsem. Naopak jsem hodně kritický. Ale musím přiznat, že v mnoha věcech jsou Američané a Amerika výjimeční a hodni obdivu. Všechno je tu jiné. Od techniky až po myšlení lidí.

Obdivuji jejich národní cítění, které u nás ochabuje.

To jsem odbočil.

Hotel Fairmont není z pohledu Evropana starý! Ale! Tak jako ostatní budovy v San Francisku zažil zničující zemětřesení v 7O. letech a Američané ho dokázali dát do původního stavu. Navštívili ho snad všechny světově známé osobnosti. Od Rooswelta po Obamu a všechny světové kulturní špičky.

Stojí na vršku a je to opravdu monument.

Náš dnešní den je za polovinou. Už pouze prohlídka parku Golden gate Area, Japonské zahrady a návštěva mostu

Golden Gate Bridge. (to je kapitola sama pro sebe. Ještě se o mostu zmíním).

Vše je pro nás zajímavé, nevšední. Ve 4 p.m. odjíždíme směr domov. Rozuměj hotel.

Průvodkyně s řidičem dostávají „dýško“ 40 dolarů. Asi to pro ně není moc, ale pro nás to není málo. Nešklebí se a tak si myslím, že jsou spokojení.

Dáváme si hodinu pauzu. Ještě jsme se neaklimatizovali. Všichni v mžiku usínáme. Za hodinu jedeme nakupovat. Jídlo a jiné potřebnosti.

Přál bych svým přátelům a známým vidět zdejší nákupní centra a srovnat je s Kaufkanden a Billou.

Jsou věci nesrovnatelné.

Utratili jsme spoustu peněz. Jsme na hotelu. Děláme poradu na zítřek. Opět Pepa přinesl Whisky a končíme den přípitkem. Všichni jdou spát, jenom já píši a píši.

Dobrou noc. (i když tam u nás, u Vás doma, je právě 9 hodin ráno.) Sváťa.

Úterý 12.6.

Tento den zapisuji až 15.6. v minulých dnech byl takový fofr, že to nešlo.

Ráno opět anglická snídaně a pokračujeme v cestě. Musíme přejet celé město a to není vůbec jednoduché. Šesti až osmiproudé dálnice a po nich se řítí auta. Musí se hlídat návěští, pruhy a odbočky.

Jedeme směr Monterey a potom pobřežní silnicí Number 1. Připomíná Jugoslávskou sluneční magistrálu. Pobřeží je skalnaté, rozervané a příboj vytváří valící se pěnové válce a stříkance. Úchvatné. Kvůli tomu sem jedeme.

Pobřeží se jmenuje Big Shur. Plán je dojet do Moro Bay. Vše je ale jako obvykle jinak.

Po celou cestu 99 mil máme po pravé straně moře a po levé vysoké pohoří. Na cestě se na mnoha místech silnice opravuje a tak se posunujeme jenom zvolna. Před městečkem Cambria je na odpočívadle velký shluk lidí. Zastavujeme. Podívaná vskutku zajímavá. Na písečné pláži se válí neurcěné množství Rypoušů obrovských. Je jich snad 100. Nejsem zoolog. Já bych řekl, že jsou to lachtani. Zajímavá organizace opravovaných úseků: na začátku stojí muž, často žena s cedulí STOP v ruce proti nám. Až auta v protisměru přejedou, ceduli otočí SLOW (pomalu), předjede vedoucí vozidlo s nápisem “řidiči auta – následujte mě!“ a jede celý úsek pomaloučku před námi. Pomaloučku znamená 20 km/ hod.

Odbočujeme na prvním možném místě u městečka Cambria.

První naše tankování aut. Tankujeme Gasolin /fuel/ 87 oktanů. Jak jsme očekávali, neobešlo se to bez asistence obsluhy pumpy. Nejdříve musíte odhadnout, kolik se vejde do nádrže, zaplatíte to a potom načepujeme benzín. Asi jsme byli podezřelí a museli jsme ukázat ID /pas/prokázání totožnosti/

U vědomí toho, že večer budeme vařit na našich benzíňácích sháníme fuel (benzín) do vařičů. Nakonec, díky naší skvělé angličtině se doptáme. Kupujeme poslední dvě plechovky ve vsi.

Vyrážíme směr Národní park Sequoja. Tlačí nás čas. Před námi je 200 mil.

Vystoupáme asi do 1500 m.n.m a uháníme pro nás naprosto exotickou krajinou. Zde nás čekalo velké překvapení. Po odbočení od moře začala prudce stoupat teplota. Z 18 stupňů na 39 stupňů. Děvčata si libovala. Jsou to totiž zimomořivky ! Okolo nás jsou oblé kopečky, jakoby je udělaly děti z písku. Vše je porostlé travou. Ale úplně suchou, žlutou. A sem tam je na kopečku postaven velký zemědělský statek a pasou se krávy. Kolem je zelená oáza zeleně.

Vidíme také mnoho vinic a pomerančových a citronových hájů. Každý strom je zavlažován. Vodu přivádějí široké 10 – 20 m kanály. Voda je z hor, ze Sierry Nevady, což je jakýsi boční hřeben Rocky Mountins – Skalistých hor.

Jede se velmi dobře a svádí nás to k překračování povolené rychlosti. Ale my ji dodržujeme. A dobře tak. Policajty na číhané jsme potkali třikrát. Tady není jedna rychlost, jako u nás“ ve městě 50, na silnici 90 atd. Rychlost je určována podle podmínek, každý km, nebo 30 km . . Často bývá 35 míle/hod., v horších úsecích 25míle/hod., na nejlepších úsecích 45 – 55 míle/hod. Na absolut. rovinách 65 míle/hod. Pokud se jede chvíli za autem Američana, ten zajede ke kraji a nechá vás předjet. Všechna auta tu tedy jedou stejně rychle, nikdo nepředjíždí, nehouká, netroubí, nedělá posuňky.

Cesta je nekonečná. Ujeli jsme více jak 600 km.

Stmívá se a my dojíždíme do kempu. Rangerka nás poučuje, jak se nekamarádit s medvědy, kam uložit věci, aby se k nim nedostali a několikrát nás upozorňuje, že musíme zaplatit za dvě místa. (Že by poznala Čechy ? )

Rozděláváme oheň, vyndáváme víno a všichni se předhánějí v nabízení. Připíjíme Luďkovi – má dnes určené narozeniny. – ( tady to funguje tak, že já určím kdo má příští den narozeniny a ten už ví jak nás pohostit) – Večeře je studená, nechce se nám nic vařit. Jsme hodně unaveni a stále jsme se neaklimatizovali. To se pozná tak, že začneme okolo jedenácté zívat a za chvíli se nám chce strašně spát.

A tak dobrou noc.

Středa 13.6.

Tak, jak máme v těle zblázněný biorytmus, tak se i chováme. Všichni postupně vstáváme po páté hodině ranní, vaříme čaj. Poprvé se přehrabujeme v jídle a oblečení. To je pane, zmatek! Pořád někdo něco hledá.

Domluva je, že na této dovolené, budeme ráno odjíždět nejpozději v 8 hod. Dnes odjíždíme v půl 8.

Náš cíl – návštěva parku a přejezd do Národního parku Yosemit. Největší atrakcí parku Sekuoia je sekvoj zvaná „ Generál Sherman Tree „ Je pojmenována po známém generálovi z občanské války. Patří k nejstarším stromům na světě. Odhadované stáří je 2.300 – 2.700 let. Měří 83 metrů a váží 1 400 tun. Nebudu Vás unavovat s dalšími údaji. Já si ale myslím, že daleko zajímavější je celé pohoří, celý obrovský les těchto obrovský stromů, velikánů.

Pokračujeme dál. Jedeme směr Yosemity. Jedeme přes větší město Fresno. Zde zastavujeme. Chceme dát kávu, ale nakonec to skončilo u Vietnamců na obědě. Mimo nás tam byli pouze šikmoocí. Vybrat v jejich jídelníčku bylo dost těžké. Olda zná německy ale ne anglicky a tak na otázku, co je to támhle na obrázku, rozuměl Vietnamce, že „ dog“. Iva se začala křižovat a vypadalo to, že tedy ona obědvat nebude a psa už v žádném případě. Vysvětlilo se to. Olda se přeslechl.

Do Yosemitu jsme dorazili před pátou. Štěstí přálo a sehnali jsme místo v kempu. Kempů je tu mnoho, ale všechny „full“.

Stavíme stany s tím, že v 18,00 vyrazíme na Glacier Wiev. ( to jsem netušil, že je to 30 mil tam a 30 mil zpátky ) Cesta byla dlouhá, pomalá ale stálo to za to. Výhledy byly

„ amazing“ – ohromující.

Večer měl obdobnou režii jako ty před tím. Oslavoval Olda a my s ním popíjeli. A zřejmě tak budou vypadat i ty další. Jídlo, kosmetiku do kovových zabezpečených beden proti medvědům, odpadky uklidit a doufat, že medvěd dnes nepřijde.

Unaveni jdeme do pelechu.

Čtvrtek 14.6.

Večer jsme si udělali plán, že ráno si půjdeme zaplatit ještě jeden nocleh, potom že se přesuneme suttlem (svozným autobusem) o 60 km nahoru a takovou zkratkou – uděláme trip po Sunrice (Sluneční cestě) do Yosemite Valley.

Nevyšlo to. Naše místo v kempu již bylo pro tento den prodáno. Volíme náhradní variantu. Na místo začátku jedeme auty.

Jmenuje se to tu Tenaya Lake ( jezero). Je tu naprosto fantastická krajina. Žulové masivy, plošiny hory neskutečných tvarů a v tom, kde se to podařilo uchytit, rostou zakrslé formy stromů, často bizarních tvarů. Žula je vybělená od sluníčka, až bolí oči. A do toho průzračná jezera, potoky a vodopády.

Já zůstávám s autem na místě, ostatní vyrážejí na túru s tím, že dojdou za 4 hodiny do Yosemit Valley a já tam pro ně jedním autem dojedu.

Jdu k jezeru. Najím se a píši na PC. Přichází rodinka Američanů. Taťka si dá rozkládací rybářskou židli do vody, sedne si, nohy po lýtka ve vodě a čte.

Jezero se nachází ve výšce okolo 2800 m/nm. Je fantastické počasí. Obloha vymetená, 30 stupňů tepla.

Ve 2 hodiny jdu k autu přerovnat bagáž a vyprázdnit jedno auto, abychom se tam všichni vešli, až pro ně pojedu.

Najednou slyším. „Sváťo, Sváťo.“ Ohlédnu se a vidím – Luděk. Leknu se. Co se děje ?

Vysvětlení přišlo hned. Zakufrovali !! Všichni docházejí,

někteří pěkně zdrchaní.

Musím to popsat, jak nás Sváťa postavil na cestu a řekl:

“ Nespěchejte, je to nádherná, nejvýše 4 hodinová cesta stále z kopce s kouzelnými výhledy. Užijte si to!“ Tak jsme nadšeně vyrazili. Po pár metrech jsme se přebrodili potůčkem a pak šli pěknou, lesní cestou mírně vzhůru. Potkali jsme mladší „rančerku“ v plné zbroji. Batoh nad hlavu, plno pití, sekerku, pilku. Luďa se ptá, jak daleko je do Yosemit Valley. Trochu protáhla obličej, podívala se na Jiřku, která jde v kraťasech a tílku bez ničeho a na nás ostatní, s malými baťůžky. Luďa jí napověděl: „ 4-5 hodin?“ „Trochu se zarazila „no – 17 mílí“ Spokojeně jdeme dál. Další kolemjdoucí silně turisticky oblečený a napakovaný řekne také při pohledu na nás udiveně „7 hodin“ a to už začíná přituhovat. Přišly skály a ten Sváťův „skopeček“ začíná mířit vzhůru. A stále kolměji. I směr se nám moc nezdá. Celí rudí hekáme, stoupáme, pomalu začínají jedinci brblat, poté nadávat, až si Jiřinka sedla na kámen a „dál nejdu“. Signál tu není, vysílačka je nám v horách k ničemu a cesta vede stále vzhůru a vzhůru . . Olda žhaví navigaci Garmin – nic. Po posledních pokusech: za prvé zjistit, je-li vrchol v dohledu a za druhé zvednout Jiřku se rozhodujeme, že se vrátíme. Teď už jen, aby nám Sváťa neodjel do campu, to bychom se už asi nesešli. Stihli jsme to – měli jsme zahnout hned tam, kde nás Sváťa vypakoval – vpravo. Někteří hovoří o strašném životním zážitku, Pepa „ Tak jsme se pěkně prošli“.

Po krátkém odpočinku vyrážíme dál. Přes průsmyk Tioga Pass (3031 m) opouštíme Yosemity.

Yosemity jsou jedním z nejkrásnějších a největších (také nejnavštěvovanějších) národních parků v USA. Z mého popisu to nepoznáte, protože neumím, nemohu tu nádheru slovy zachytit. Z jednotlivých míst – vyhlídek (outlooků nebo overlooků – anglicky) je velká plocha parku dobře přehledná a tak jednotlivé žulové scenerie zarámované modrou oblohou oživené zakrslými jedlemi a sequojemi, velkým množstvím vodopádů, potoků a řek člověka přímo uzemní a přivedou v úžas. Jó matka příroda je mocná čarodějka.

Jsou zde skalní útvary známé po celém světě jako např. nejvyšší horolezecká kolmá stěna – El Capitain – 1000 m vysoká. Horolezci ji zdolávají několik dnů a světélka ve stěně v noci ukazují kam až se dostali, kde bivakuji zavěšeni v lanech.

Známa je také rozpůlená žulová homole Halfdome, která ční mezi ostatními kopci a je výrazným orientačním bodem v celém masivu.

A tuto nádheru nyní opouštíme.

Klesáme a stále klesáme. Silnice je odvážně budovaná ve stěně jednotlivých kopců s nezvykle prudkým klesáním, bez obrubníků a jakéhokoliv zajištění proti pádu do hlubin.

Máme trochu husí kůži i když je silnice dostatečně široká.

Pod kopcem zastavujeme u pumpy. Dáváme si kávu, koka kolu a děvčata Restroom. Upřesňujeme další cestu.

Před námi je dlouhý přejezd do Yellowstounu – 1300 km. Jsou 4 p.m. a tak si ještě něco dneska najedeme. Opouštíme Californii a vstupujeme do státu Nevada. Změna všeho včetně krajiny je jasně patrná. Míjíme jezero Mono Lake. Z dálky vidíme bílé břehy a bílý ostrov. Chvíli nám trvá, než nám dojde, že je to asi sůl. Ochutnáváme – je to slané jezero.

U cesty je cedule – příští servis ( benzinka ) 87 mil ( míle 1,6 km). Kontrolujeme palivo. Mělo by stačit.

Okolní krajina je polopouští. To znamená, že v písku rostou pouze keříky pelyňku. Jinak nic. Silnice jsou rovné a my vidíme v dálce mnoha kilometrů v perspektivě, sbíhající se okraje silnice . Provoz žádný. Touto krajinou jedeme až k městečku Hawthorne. Tankujeme. V nádrži je sucho. Vešlo se tam 80 litrů Reguláru 85 oktanů, 3,69 dol. za galon (galon je 3,79 l). Už se nám nechce dál. Je 5,45 p.m.

Končíme v místním RV parku ( Rekreation Vehicl ), který je určen především pro obytné přívěsy a obytná auta. Ženy jsou nadšené. Je tu sprcha! Platíme 10 dolarů za stan. To jde.

Něco o Nevadě :

Nevada si naprosto oprávněně zaslouží titul nejprázdnějšího a nejopuštěnějšího státu USA. Devadesát procent území pokrývá nekonečná bezútěšná pouštní krajina porostlá pelyňkem, kterou sem tam zpestřují ostré hřebeny hor. Díky naprostému nedostatku vláhy a úrodné půdy se Nevadě každý osadník vyhnul a dodnes se tu zachovala civilizací nedotčená krajina.

Nevada je z velké části pod kontrolou armády. Je využívána jako cvičiště vzdušných sil, protivzdušné obrany a jaderných zbraní. Je to země hráčských doupat, hampejzů a jiných neřestí. Ani dodržování zákonnosti není na úrovni ostatních států. Obydlených měst je tu opravdu málo, ale všude jsou obrovské reklamy kasín a bordelů. Prostituce je tu na rozdíl od jiných částí USA přehlížena a trpěna.

Krajinou se prohání teplý vítr. Hodně teplý vítr. Myslím tak 35 stupňů. Otravuje nás, nemáme se před ním kam schovat.

Dnes měla narozeniny Jiřinka. Tak jsme je oslavili, popřáli vše nejlepší a jdeme do spacáku.

Pátek 15.6.

Ráno vyjíždíme v půl osmé. Naučili jsme se ráno dělat vše úsporně a rychle. Řítíme se Nevadou dál a chceme co nejrychleji vypadnout s tohoto koutu USA. Směřujeme do Idaha s očekáváním změny krajiny. Zastavujeme na oběd a nákupy ve městě Winnemucca. Je na trase na dálnici č. 80. Iva si kupuje nafukovací karimatku. Svoji vyhazuje, je píchlá.

Hledáme Wifi nebo internetovou kavárnu. Tu nakonec nacházíme a posíláme zprávu do Česka.

Ve Walmartu kupujeme smažená kuřata a uháníme v dál. Neustále nás tlačí čas a tak pojídáme za jízdy.

Blížíme se k hraničnímu městu Jackpot. Spousty reklam na kasína a na vše možné.

Za hranicemi změna rychlosti a hned číhající policajt. Blikající světla. Nejsme si jisti, kolik jsme jeli. Tentokrát to odnesl chudák Američan a my jeli dál.

V Idahu jsou jiná silniční pravidla a max. rychlost je

65 mil.

Krajina se mění. Idahou je přívětivější. Začínají se objevovat zelené plochy. Zavlažuje se. Poušť je pryč.

Je pozdní odpoledne. Začínáme hledat kemp. Chvíli nám to trvá. Končíme v Twin Falls (dvojitý vodopád )

Kemp je přívětivý. Stanujeme na zeleném trávníku. Hned po příjezdu vyráží chlapská polovina nakoupit něco

k rožnění. Šéfová kempu nám poradila kam.

Kupujeme kuřecí paličky a prsíčka. Jsou již naložená v marinádě. To nám vyhovuje.

Roztopíme ohniště, dřevěné uhlí již sebou vozíme delší dobu. Na rošt pokládáme silný alobal z Česka, uděláme marinádu a rožníme. Kuřecí stehýnka jsou strašně velká a mám obavu, že se nepropečou. Propekly, ale trvalo to dlouho. Večeřeli jsme za tmy.

Dnes mám narozeniny já. Popíjíme víno a jdeme brzy spát. Čeká nás dojezd do Yellowstounu.

Sobota 16.6.

Hned po probuzení zjišťujeme, že ten krásný trávníček kde jsme si lebedili, je prostor pro venčení psů. I hovno jsme tu našli. Ale co? Bylo nám tu dobře.

Vyjíždíme. Cestu jsme naplánovali po venkovských silnicích okolo „ Craters of the moon“ – sopečné měsíční krajiny.

Projíždíme městečkem Rexburg a hledáme příhodný obchoďák. Potřebujeme chleba a nějaké blbosti. Ve městě je všechno vzhůru nohama. Lidé shromáždění na hřišti, ženské na chodnících něco nabízejí – vypadá to jako trh zbytečností. Je vidět, že jsou všichni v dobré náladě. Je tu letecký den a mnoho dalších atrakcí.

Najednou vidíme nápis – Slaví se den otců.

Američani se umí neskrývaně bavit. Všichni společně. Nemají žádné chaty, kde by se separovali. Jsou velmi, velmi přívětiví. Každodenně se o tom můžeme přesvědčit

Do parku vstupujeme branou West. Opět jsme vítáni širokým úsměvem rančerky a její, pro nás srandovní, otevřenou zpívanou američtinou.

Přijíždíme k prvnímu kempu. Vítá nás cedule Full /plno/. Anglicky se dorozumívající část naší výpravy jde zjistit co a jak. Zjistí, že je full a zaregistrovávají nás do 60 km vzdáleného kempu Fishing Bridge, ležícího u obrovského jezera Yellowstone Lake. Jezero a i kemp leží v nadmořské výšce 2 200 metrů.

Při jízdě od vstupní brány vidíme na okolních kopcích sníh. Dochází na moje rady, aby si všichni vzali podvlékačky nebo jiná oteplovala. Bude tu v noci pěkná zima.

Ve vrátnici kempu jsme se zdrželi. Jsou to tu pěkní byrokrati. Všímám si, že u vrátnice leží krabice s asi čtyřmi velkými polínky dřeva. Stojí 7 dolarů. Říkám si, zbláznili se. Malý ohýnek za 150 korun ?

Dostáváme pěkná místa. ( ona jsou tu totiž pěkná všechna ). K večeři děláme brambory v alobalu na roštu a opečené párky. Také na roštu.

Na večeři se jako obvykle podílejí všichni. A teď ten recept na ty brambory. To je totiž vynález můj a Vaška Liďáka. – Nakrájí se brambory /oloupané/ na menší kousky, asi osminky, dají se na silný alobal. Na to pro dva lidi tři cibule a dva stroužky česneku. Osolit, opepřit, vše promíchat, pokropit olejem /nejlépe olivovým/. Potom se to zabalí tak, aby z toho vznikly takové placaté tvary. S alobalem se nesmí šetřit. /potom ho můžete ještě jednou použít/. Dáme to na rošt a rožníme, až si myslíme, že už to je, tak to sundáme. Vážení – skvělá pochoutka.

Po večeři, jak jsem řekl, byly moje narozeniny.

Spát jsme šli okolo desáté. Já spal jako Dudek, ale děly se tu věci. Budil nás prý ranger. Nechali jsme něco na stole, co se mu nelíbilo a budil Jiřku, aby to uklidila. Bylo to nádobí a víno. Jsme v zemi Bear Country a tady je vše jinak. (zapomněli jsme to uklidit do bedny před medvědy)

Neděle 17.6.

Vstáváme radostně. Dnes nemusíme bourat stan. Budeme tu ještě jednu noc.

Budí mne smích. To se všichni smějí Oldovi. Má přiléhavé kamaše a vypadá prý jako Harapes.

Je zataženo. Vyrážíme na prohlídku parku. Má obrovskou rozlohu. Asi tak jako u náš Středočeský kraj.

To je důvod pro americkou turistiku. Vše projezdit a shlédnout za pomoci auta.

Silnice jsou tomu přizpůsobeny. Většina zajímavostí je u silnice, nebo jsou krátké odbočky k nim.

Yellowstone je jednička mezi americkými parky. Denně ho navštíví 30 000 návštěvníků. Vzhledem k velikosti parku to nevadí.

To, že je park opravdu krásný, zjistili Američané již dávno. Byl vyhlášen NP již v roce 1872. Je to proto, že náš stvořitel dokázal v tomto krásném místě soustředit krásnou přírodu a spousty zvěře, je zde více než polovina gejzírů a teplých pramenů na světě.

Můžeme zde vidět nespočet vodopádů na řekách – Yellowstone River, Gibbon River, Madison River, Gardner River.

Největší a nejzajímavější z vodopádů je na řece Yellowtone. Respektive jsou tam dva za sebou. Ten menší se jmenuje Upper falls a je 31 m vysoký. Druhý větší se jmenuje Lower a je 96 metrů vysoký. Voda padá do úzkého koryta hluboko zaříznutého kaňonu. Stěny kaňonu jsou sytě žluté. A od této žluté je odvozen i název parku Yellowston – Žluté kameny.

Čistě modré hladiny jezer, z nichž největší je ( jak jinak )

Yellowston Lake, kontrastují  buď s místními zelenými meadows (loukami), nebo se zakrslými severskými smrky a borovicemi.

Celý park leží na náhorní plošině ve výšce 2 200 až 2 300 metrů nad mořem.

Nad krajinou trčí hory, třítisícovky, zcela pokryté sněhem. Sníh je ovšem i o hodně níže. Často i okolo silnice, po které jedeme. A to je půlka června.

K Yellowstounskému parku patří neodmyslitelně nádherné potoky, jejichž vody ředí minerální vody z četných gejzírů a smradlavých horských pramenů.

Největší z nich se jmenuje Old Faithfull (věrný stařec ).

Stříká do výšky 30 až 60 metrů v intervalech 30 minut až 1 hodina. My a s námi další velké množství diváků, jsme měli štěstí. Jak jsme přišli, začal s hukotem chrlit. Vítr rozprostřel

chrlenou tekutinu do tvaru lodní plachty. Bylo to pěkné. Trvalo to asi 2 minuty.

Zastávek v parku jsme udělali nespočet. Na vyhlídkách jsme koukali a fotili fantastickou krajinu, navštívili jsme mnoho vodopádů a smradlavých gejzírů, zkamenělé stromy, různé, geologicky zajímavě tvarované stěny a podobně. Ale opravdovou radost jsme měli z místního zvěřince.

Začínalo to vždy stejně. Najednou před sebou vidíme velký shluk aut a lidí. Doprava se zastavuje v obou směrech. Je to jasné. To umí způsobit jenom medvěd nebo bizon. Zastavujeme. Vybíháme s foťáky a kamerou. Jsou od nás asi 100 metrů. Medvědice s dvěma medvíďaty. Spokojeně se pasou, na nás nereagují.

Mnohokráte se zastavujeme u pasoucích se bizonů. Máme z nich respekt. Jsou to velká, robustní zvířata. Momentálně shazují zimní srst a tak z nich visí cáry chundelaté srsti. Pasou se osamoceně nebo v malých skupinkách. Umějí napadnout člověka, když se moc přiblíží.

Naberou jej rohama a vyhodí vysoko do vzduchu. Viděli jsme to nafilmované v jednom instruktážním filmu. Nemá se chodit blíže jak 25 Yardů.

Několikrát jsme viděli Elka. Je to nějaký druh místního jelena. Je velký, má ohromné parohy. Viděli jsme vlka. Je tu údajně 25 smeček.

Okolo jezer a řeky se povalují a pasou velké skupiny divokých husí Bernešek.

Neustálým vystupováním a nastupováním jsme unaveni. Jedeme domů. Tedy do kempu. Cestou ale musíme nakrást dřevo v lese. Ono se to tady nesmí, přesto, že je ho tu velké množství.

Dnes dělá večeři Pepa Pelcner. Takové sekané makaróny na cibulce a paprice s kuřecím masem (zbylo nám od včerejška). Moc se mu to povedlo.

Začínáme servírovat víno, když tu najednou klidným krokem vpochoduje do našeho kempu bison. Jde asi 10 m od našeho stanu. Hurá pro kameru.

K našemu stolu přichází mladík. A praví česky, jestli nemáme něco proti komárům. Slovo dalo slovo a my se dozvídáme, že jsou tři a jedna Číňanka. Jsou v Americe na studiích.

Je tma. Jdeme spát.

Pondělí 18.6.

Dnes máme v plánu doprohlédnout to, co jsme včera nestihli a hurá odjezd směr NP Grand Teton.

Zde máme naplánován malý výlet okolo Jerry Lake. Asi 12 mil.

Jenže, objevil se mrak, velký mrak a zůstal viset nad horskými velikány. Hora Grand Teton má 4 2OO m/n.m. a začalo z něj cedit.

Nemáme tolik času, abychom čekali až přestane. Jedeme dál. K dalším parkům máme dlouhý přesun přes 1000 km a tak si dnes najedeme asi 250 km.

„ Dnes jsem celý den řídila já, tak se s vámi podělím o zkušenosti. Zajímavost křižovatek bez přednosti: opuští ji první ten, kdo první přijel, poté druhý atd. (four way – 4 cesty). Problém nemůže nikdy nastat, protože 400m před křižovatkou je omezená rychlost na 35 mílí (57 km/hod.) 2OO m na 25 mílí a před křižovatkou na 15 mílí, takže ke stopce se všichni plouží. I jízda je zde úplně klidná. Po určitých intervalech (podle stavu, profilu a kroucenosti silnice) je určená nejvyšší rychlost. NIKDO si ji neodváží překročit. (dosud jsme takové nehodné řidiče potkali asi 4). Takže všichni buď jedou, nebo se plíží úplně stejně, ve stejných vzdálenostech. Auta mají tempomat (nastavení rychlosti, kterou motor sám automaticky udržuje – pokud se tempomat nastaví). Nemůže se stát, že kolem mě profičí nějaký blázen, nebo motorkář, jako u nás. Pokud je někdo předjížděn, uhne ke krajnici, sníží rychlost a předjíždění umožní – to není vtip, tak to tu opravdu chodí a to už jsme ujeli přes 3 tisíce km.

Když jsem byla s Jarunkou Mudrovou v 93. roce na sletu v CHicágu, po několikerém použití záchodu jsme se divily. Po revoluci, že v Americe je všechno nej nej a už WC mají v nepořádku – mají je ucpané, mísy plné vody. Teprve pak nám došlo, že to je místní zařízení. Záchodová mísa je plná vody, po potřebě spláchneš a všechno se vcucne ohromným proudem dovnitř a mísa se zase naplní vodou. A na všech záchodech, (mimo jiné, ty tu v parku jsou na každém kroku), jsou papírová hygienická prkénka. Položíš ho nahoru, papír zadrží to, co z tebe padá, takže tě to nepocáká a pak se vše spláchne“.

Kousek jedeme státem Wyoming a pokračujeme Aidahem.

Projiždíme krajinou, která odpovídá té z rodokapsů a kovbojek. Zaoblené vršky, zelené pastviny a pasoucí se tmavé až černé krávy.

Americké domečky jsou všechny přízemní, malé, dřevěné. Nároky Američanů na bydlení jsou daleko menší než naše.

Zastavujeme u Bear Lake u městečka Laketown.

Je tu pěkné prostředí, pěkný kemp a tak jsme spokojeni.

Po zastavení Jiřina Pelcnerová okamžitě vyskakuje z auta a pádí k jezeru.

Hup do vody. A touha je ukojena.

Průběh večera je obdobný jako každý den. Vaření, oslava narozenin a dnes navíc teplá koupel. Mají tu parádní sociálky.

Je teplý větrný večer a my zalézáme do stanu.

Dobrou noc.

Úterý 19.6.

Do Moabu, městečka mezi NP Arces (oblouky) a NP Kanyolads (kaňony mezi Green River a Coloradem) vyrážíme před osmou hodinou ranní. Čeká nás pěkná tůra. Automobilová. Ale utíká to. Sledujeme okolní krajinu, která je tak jiná, než ta naše.

Přijíždíme do Utahu. Opět nás vítá barevná cedule tentokrát „Utah „.

Krajina se mění. Těžko popsatelná. Vypadá, jako by ji utvářel člověk. Čech, ze severních Čech – z Mostecka. Ale není odpudivá. Spíše zajímavá. Nechápeme. Jak tohle mohla vytvořit příroda?

Vše okolo nás začíná červenat. Barva Utahu je červená. Celý Utah je červený. Skály, zem okolo nás, i beton na silnicích a betonových zábranách. I naše auto je od prachu červené.

Po cestě dopisuji naše zápisky, zatímco řídí „ mitfára „ moje sestra, žena Věra.

Zastavujeme ve městě Price, po šílené cestě z města Provo. Šílené proto, že jsme neuvěřitelně klesali asi o 800 metrů a Američané se s tím nemazlí. Pustí to dolů, až se zatajuje dech. Za druhé proto, že mi trefil kamen přední sklo a mám ho naprasklé.

Zde jsme se najedli u „ Číňana „ , nakoupili v Liguer Store, (víno, pivo, tady už je zase prohibice ) a poslali zprávy domů.

V podvečer dojíždíme do Moabu ( je teprve 16,30 ). Padá rozhodnutí navštívit ještě NP Arches . Tolik roztodivných a krásných skal pohromadě jste ještě neviděli. Všechny jsou červené. V zapadajících paprscích slunce vypadaly opravdu skvěle.

Nejvyhledávanější jsou ale skalní oblouky a okna. Však uvidíte naše fota.

Projížďka a procházky v parku nám trvaly až do osmi hodin večer. Ještě, že jsou tak dlouhé dny. Vydáváme se hledat nocleh.

Nebylo to jednoduché. Nakonec získáváme dva poslední volné plácky v campu. Stany stavíme do hrozného prachu, ale jsme rádi. Máme nocleh.

Je tu hic, že by se pic. V 5 hodin odpoledne bylo 112 stupňů Fairhaita tj. asi 39 st. C ve stínu. Večer, když jsme šli spát, tak asi 30 stupňů Celsia.

Prohlídka parku byla zajímavá. Doléhá na nás ale únava z cestování a obrovského množství nových vjemů a zážitků.

Teď, když jsme v Utahu, to snad bude lepší, protože jednotlivé NP /národní parky / jsou k sobě blíže.

Moab – městečko s velkým množstvím služeb – hotely, benzínky, restaurace a mnoho dalších. Vše na hlavní ulici.

Určitě nemá více obyvatel než Milín.

Hlavní ulice má 7 dopravních pruhů. Dva po stranách. Ty jsou připojovací. Jsou oddělené bílou čárou. Po těch jezdí ti, kteří chtějí popojet a někam zahnout. Potom jsou dva normální pruhy. V každém směru. Ty jsou odděleny žlutou plnou a přerušovanou. A poslední, žlutý plný a dovnitř čárkovaný uprostřed. Do toho najíždějí ti, kteří chtějí zahnout vlevo.

Protože všichni jezdí strašně pomalu, jenom se tak posunují, nemůže se stát karambol ani tehdy, když tam přijedou borci z Čech a začnou přejíždět všechny čáry najednou. A to se nám povedlo mnohokrát.

Dnes měli narozeniny Luděk a Jitka. Přihlásili se sami. Dobrovolně. Oslavovali totiž úspěch své starší dcery Martiny. Stala se ze zákona advokátkou. Složila ty, pro ni nejdůležitější zkoušky.

Dlouho jsme neposeděli. Po jedenácté jdeme do postele.

V noci nás budí SMS zprávy z Čech. U Vás je den, u nás noc.

A tak Ahoj, Nazdar, Čau, Sváťa

PS. Určitě chybím ve společnosti „ U Sloupu „ A tak jestli někdo z Vás přátelé čte tyto řádky, vězte: piji Chardonnay v 5 litrovém balení Francouzské provenience. Ale není nad Rýňák „ U Sloupu „

Středa 20.6.

Vyspali jsme se opravdu dobře. Někteří! Já mezi nimi nebyl. Auta po okolní silnici hlučela již od čtyř hodin ráno.

Náš dnešní cíl je Canyoland. Obrovské množství kaňonů a skal. Pohledy a výhledy do koryt řek Green River a Colorada River.

Opět. Je velmi těžké slovy zprostředkovat naše vjemy, naše pocity, prostě to, co jsme my viděli.

Údolí – tady tomu říkají kaňon – jsou velmi hluboká. Až 800 metrů. Na vrchu široká, postupně se zužující. Vytvářející terasy, podle toho, jak byly jednotlivé vrstvy sedimentů odolné proti erozi.

Z těchto prostor, z hlubin údolí trčí vzhůru osamocené skalní solitery, výtvory přírody (stvořitele) v bizarních tvarech. Jsou to různé věže a tvary těžko naším jazykem popsatelné.

Střídáme jednu vyhlídku za druhou. Někteří už ani nevylézají z auta a fotografují otevřeným oknem auta. Někteří již ani nefotografují. Rezignovali.

Jsme taková parta amputovaných nohou. Skoro nikdo nechce chodit. Řekl bych Jedličkův ústav na výletě.

A tak si říkám, zařadíme něco zajímavého. To zajímavé byla OFF Road cesta – Potaš Road. Před lety jsme ji absolvovali s mlaďasama a mám na ni pěkné vzpomínky. Je dlouhá přes 50 Km.

Cesta vede z okraje kaňonu strmě dolů, s klesáním (nevím asi 800 m) na několika málo kilometrech v ostrých serpentýnách. Ale, pro normální vozidla, v těžko překonatelném, záludném terénu. Bez svodidel a jištění. Prašná, kamenitá, vytesaná ve svahu nebo skále. Zatím se kocháme se, fotíme.

Na začátku cesty jsme jaksi přehlédli, že : je to na vlastní nebezpečí, že to je pro náhon 4 x 4, prostě neumíme Americky.

Na tuto cestu jsem se vydal s přáteli proto, že na ni mám dobré vzpomínky a neviděl jsem problém.

Za těch 13 let, co jsem tu byl naposled, se ale cesta výrazně změnila. Je vyježděná a je opravdu pouze pro OFF Road vozidla.

Když jsme vyklesali po slušné ještě cestě do údolí, nebylo cesty zpět. Prostě s náhonem na dvě kola bychom to zpět nahoru nevyjeli.

Toto zjištění přišlo ve chvíli, když jsme zjistili, že před námi jsou velmi těžko překonatelné záludnosti kamenité a prašné cesty.

Protijedoucí řidiči nás varovali, a tak trochu si ťukali na čelo.

Nakonec vše dobře dopadlo. Bylo to naše společné dílo.

Osazenstvo aut šlo před námi a navigovalo nás při nájezdech nebezpečných míst, kamenů a proláklin.

Přesto jsme se nevyvarovali poškození aut.

Snad, odměnou nám byly krásné výhledy na řeku Colorádo z výšky několika set metrů. Viděli jsme jasně zeleně zbarvenou řeku, vroubenou bujnou vegetací a za ní červené skály pnoucí se do set metrových výšek.

Sváťa to jen tak přešel, ale ta cesta nám dala všem zabrat!!! Kdyby to nebylo tak strašné – uvědomovali jsme si, pokud někde uvíznem (a to byl zázrak, že se to nestalo), že se od odtud nedostanem bez pomoci nějakého tahače . . . tak to bylo docela směšné. Všichni jsme vystoupili z aut a šlapeme v tom vedru pěšky. Pepa gestikuluje“ vpravo, trochu vlevo, dobrý, rovně“ já:“ pomalu, teď to hopne“, Luďa skoro leží na zemi a kontroluje výšku prahu a vany. A Sváťa se potí za volantem, neví, koho dřív poslouchat. To samé s Oldou – ten se ale nakonec dal slyšet, že si alespoň trochu zkusil, jak je to na Dakaru. Jelikož pracuje s auty, ty šrámy ho bolely za ta auta. Naštěstí se to vše dalo opravit.

Cesta se trochu zlepšila a tak jsme postupovali rychleji. Přijeli jsme k umělým jezerům, kde se vyrábí potaš.

Neshodli jsme se, co to vlastně potaš je. A slovník naučný u sebe nemáme. Já pouze vím, že se používá při pájení.

Brzy jsme najeli na asfaltovou silnici. Do Moabu bylo 19 mílí.

Při jízdě po asfaltové silnici. Již v klidu jsem si uvědomil, že ne všichni z účastníků jeli na tento náš výlet za oceán se stejnými představami. A přiznám se, kdybych to jen tušil, asi by bylo vše jinak.

Naše OFF Road cesta trvala cca 4 hodiny. 4 hodiny obav a hrůzy. Ale především mých obav. Starost byla pro mne v tomto případě, především o účastníky zájezdu, za které se cítím zodpovědný a o auta, která máme půjčená.

Ve městě jsme okamžitě jeli do Wash Car. Naše auta byla od červeného prachu zvenku i zevnitř. Umyli jsme je a pokračovali směr Monument Valley.

Blíží se večer. Hledáme kemp. To vždy chvíli trvá. Kemp jsme našli ve městě Blanding. Stany stavíme na trávě. Restroom, shower and water – vše je při ruce. Potřebujeme to. Jsme zaneřádění červeným prachem z Off roadu. /pro neAmaričany – cesta mimo silnici – terénní jízda/

Jitka s Ivou se pouštějí do leča. Dostal jsem jednu porci ochutnat. Bylo to výborné. Nezhubnem „ říká Luděk“. A tak bychom si to přáli „ říkám já“. Pepa uvařil pro druhou skupinu výborné těstoviny se zeleninou.

Po krátkém posezení, kdy nebylo jasné kdo má narozeniny, jdeme spát.

Nazdar všichni v Příbrami, na Moravě a v Čechách.

Čtvrtek 21.6.

Záchody v kempu jsou na číselný čtyřmístný kód. Když si zapomeneš papírek s napsaným číslem, může být pozdě a nedoneseš to, kam to patří.

Když ráno vyrazíme na cestu, každý má plné ruce práce. Jiřka žhaví mobil a chytá, v který moment je signál. Moc často tu signál není. Pouze u městeček a třeba dnes jsme za celý den projížděli jen třemi. Pak jí přichází zprávy z domova. Pepa študuje mapu a informuje nás, kde jsme, kde zahneme, co kde uvidíme. Oldovou láskou jsou auta. Stále zjišťuje nové a nové věci v našich autech: sama se rozsvítí světla, je-li třeba (v tunelech, setmí-li se), nachází stále nové a nové úložné prostory, víme, kolik km ještě na benzín ujedeme, jaká je kde teplota, ale to vše popíše později.

Vyrážíme v půl deváté. To je pozdě. Z městečka Blanding máme do Monument Valley – Údolí Monumentů něco přes 100 mil. Údolí opravdu vypadá tak, jak je vyfotografováno na cigaretách zn. Camel. Z roviny se tyčí vzhůru osamocené monumenty. Mohutné skalní věže.

Čeká nás překvapení. Indiánka ve vrátnici parku chce po každém 10 doláčů. Jsme na území Indiánů – Navajů a ti naši permanentku Annual Pass (na většinu parků) neuznávají.

Jdeme do Visitor centra /visitor – návštěvník/ Informační centrum. Hlavně kvůli záchodu, kupovat nic nebudeme, protože je tu vše strašně předražené. Bereme si mapy okolí a jedeme na okruh k jednotlivým zajímavostem. Po pár metrech jízdy prašnou, kamenitou cestou to vzdáváme. Takové jízdy jsme si včera užili dost.

Naše další cesta vede do NP Capitol Reef / Reef – útes/.

Před námi je něco přes 300 km. Jedeme totálně opuštěnou, vyprahlou krajinou. Za celou cestu jsme potkali pár aut. V první části cesty. Jedeme naprostou rovinou. Kolem je pouze písek, skály, sem tam trs suché trávy a vymletá koryta „jarních řek“ Ovšem jenom chvilku. Před námi od severu k jihu se najednou objevuje překážka. Jakási stolová hora cca 300 metrů vysoká, nahoře naprosto plochá. Tam se musíme vyšplhat. Nechápeme jak. Čelní stěna je kolmá jak Doverský útes. Když jsme přijeli blíže, přeci jenom tam cesta byla. Opět, velmi odvážně vedená.

Oživení cesty přišlo při přejezdu Powell Lake, které vzniklo přehrazením Colorada. Je hrozné vedro asi 32 stupňů. Konečně voda! Jedeme k vodě. Vykoupeme se. Je zde stanice rangerů, benzínka pro motorové lodě a obchod. Mimo obsluhy nikdo. Kupujeme si nanuka za 2.65 USD. Hrozný. Předražený. Prodávají tu Indiáni.

Koupali se jenom tři. Voda nebyla důvěryhodná.

Byla nádherná, teplá jak na Orlíku, ale mnohem čistší. Nasedáme a uháníme dál. Při dojezdu do NP je na teploměru děsivých

39 st. C. Jsme tu poměrně brzy. Jedeme do osady Torrey. U silnice vidíme RV park (camp hlavně pro obytňáky) a krásnou zelenou trávu. Hurá tam. Jdu s Luďkem vyjednávat místa a vidíme dva krásné sruby. Říkám:“ Luďku, zeptáme, se kolik by stály“.

Po domluvě se správcem a zjištění, že jedna postel vyjde na 15 USD jsme rozhodli, že to bereme. 300 korun je 300 korun. Ale postel je postel !

Večer jsme rozhodli, že tu zůstaneme dvě noci. Prostě jsme si udělali radost. Je tu i perfektní zajištění. Prádelnu, záchod a sprchu máme 15 m vzdálenou od srubu. V kempu není víc jak 20 lidí. Trávník celodenně zavlažovaný.

Ve srubech jsou čtyři postele hotelového typu, lednička, mikrovlnka a televize. Televizi nepotřebujeme, ale ledničku a mikrovlnku využijeme.

Večer proběhl standardně. Já s Luďkem posíláme v angličtině pozdrav naší učitelce angličtiny a našim spolužačkám Alence a Janě. Jdeme spát.

Pátek 22.6.

V noci bylo pěkně chladno. Odhaduji to na 12 stupňů. To je pokles teploty o 26 stupňů.

Vyrážíme na pojížďku a prohlídku parku. Jedná se opět o kamennou nádheru, kaňony a přírodu. NP se jmenuje Capitol Reef / útes /. Je to velice rozlehlý, dlouhý park. Nevím, co Vám už mám napsat a nic psát nebudu – to se musí vidět!

Mám pocit, že jsme už všechno viděli a fotili, ale pořád nás překvapují nové a nové tvary. Tady, v tomto údolí jsou skály plné zajímavých děr, barev. Některé skály vypadají jako obrovské hromady písku, některé jako hrady. Udělali jsme si malý výšlap mezi ty obry. Ale zastihlo nás poledne – největší žár. Naštěstí tu příjemně pofukuje. Před 2. hodinou jsme v našich útulných chatičkách, obědváme, sprchujeme se, máme dnes odpočinkový den. Zdřímneme si. Dopisujeme deníček, plánujeme další cestu.

Něco pro mužskou část čtenářů:

Naše auta – Crysler Town – Country poslední model rok 2012 MPV 3,6 litru s výkonem 182 PS.

Auta jsou vybavena automatickou převodovkou, tempomatem a pro Evropana ne zcela běžnou výbavou.

Satelitním příjmem TV a rádia, duální klimatizace, automatické otvírání bočních a zadních dveří, šest zásuvek 12 voltů, jedna zásuvka na 110 voltů, Stropní panel s dvěmi výklopnými obrazovkami, osm boxů na odložení šálků na pití.

Rezerva uložená za předními koly. Na displeji je možno okamžitě zobrazit naprosto všechny údaje o stavu vozidla a o průběhu cesty. Auto je vybaveno kamerou a při couvání je na obrazovce vidět prostor za autem. Teploměr, kompas a mnoho dalších. Je zřejmé, že jsme ještě mnohé neobjevili. Spotřebu se nám daří udržovat pod 10 litrů.

Auta jsou neobyčejně pohodlná, což nám vyhovuje.

Dnes lenošíme. Už nikam nepůjdeme.

Vypadá to, že plánovaných 6 000 – 6 500 km překročíme.

Najedeme něco k 7 000 km.

Všechny benzínky jsou samoobslužné. Chvíli nám trvalo, než jsme se to naučili. Stojan vydává i potvrzenku o zaplacení.

Něco o Američanech, tak jak jsme je poznali my: usměvaví, komunikativní, vstřícní. Jsme s nimi spokojeni. Jakmile zpozorují, že jsme cizinci, okamžitě se ptají „are you from“ odkud jste ? Když odpovíme, udiveně se usmějí a pokývají hlavou. Je to sympatické. Úsměv opětujeme.

Záchody a sprchy mají daleko větší než u nás. Často mají sprchu, záchod a umyvadlo v jedné místnosti pod uzamčením.

Je to šikovné. Člověk obvykle využije vše z výše jmenovaného.

Často mají naprosto debilní kohoutky u umyvadla. Jsou na péro. Otočíte, voda teče. Pustíte, voda neteče. To znamená, že umývat se musíte jednou rukou a druhou držet kohoutek.

Zvláštností také je, že jezdí na těch silných motorkách bez přilby. Pouze omotanou hlavu šátkem „ na piráta“. Asi se to tady smí. Vydedukoval jsem, že je to proto, že se jezdí pomalu.

Další zvláštností jsou jejich obytná auta. Jsou větší než naše největší autobusy. A to ve všech mírách. V délce, výšce, šířce. Když zaparkují, vysunou ještě do boků části auta, takže jsou jednou tak širocí. Připojí se k el. proudu, k vodovodní přípojce a  silnou hadicí k odpadu /WC/. A aby toho nebylo dost, při jízdě za sebou táhnou na tyči osobní auto, aby tam, kde zakotví, byli pohybliví. A mezi je ještě nosič plný jízdních kol. Perfektní vybavení s topením a klimatizací je samozřejmostí. Cestují v tom důchodci. Starší nás.

Já osobně jsem za 14 dnů potkal dva kuřáky. Z toho jeden je náš Pepa Pelcner. Prostě se tu nekouří a kouření je zakázáno skoro všude.

Potkali jsme i tlusté Američany. Není to ale tak hrozné, jak se povídá a nebo to je tím, že ti tlustí necestují.

Ač nemáme peníze, rádi nakupujeme. Zřejmě proto, že je naprosto jiná nabídka, sortiment a úprava zboží. Problém je s chlebem. Většinou mají rozličnou nabídku, ale jen takového toho toustového. A ten bývá ještě sladký. Základními údaji na etiketě jsou % obsahu cukru a tuku.

Dnes jsem vám trochu popsal, jak vidíme Ameriku, protože je odpočinkový den a všichni odpoledne spí, což není obvyklé. A já píši.

Nazdar zítra.

Sobota 23.6.

Po domluvě vstáváme a odjíždíme o hodinu dříve.

V 7, 00 hod. Chceme dnes stihnout dva NP. Bryce Canyon a Zion.

Bryce kaňon je nádherný. Na rozdíl od těch předešlých zde převládá žlutá. Věžičky jsou hustě řazeny vedle sebe a připomínají Čínskou „ Ztracenou armádu“. Sestupujeme do údolí mezi skály a děláme krátký trek. Bohužel je poledne a na teploměru 100 stupňů Farnhaita.Třista metrové stoupání zvládáme těžce a spěcháme do auta. Je tam klimatizace.

Do NP Zion přijíždíme pozdě. Je Půl šesté. Po získaných informacích ve Visitor centru nasedáme na shuttl a jedem k jedné zdejší atrakci. Je to Riverside Walk. Cesta vodou kaňonem, mezi kolmými stěnami, kde nejužší místo soutěsky měří 6 metrů a výšky kolmých stěn dosahuje 250 metrů.

Na začátku cesty jsme si pořídili hole, které byly odloženy předcházejícími návštěvníky a vyrazili vpřed. Šlo se vodou po menších či větších valounech, oblázcích. Když začala voda stoupat a dosáhla chlapům po pytlík, někteří vzdali a zatroubili k ústupu. Někteří watermani a waterwomenky pokračovali.

Cesta byla zajímavá a především osvěžující.

Vzhledem k tomu, že v hlavním údolí nejezdí auta ale pouze svozný autobus je tu klid a velké množství zvěře.

Vraceli jsme se v půl deváté a zvěř vycházela na pastvu. Viděli jsme divoké krocany, vysokou – laně a jelínky, veverky čipmánky.

Z parku odjíždíme za tmy. Neúspěšně hledáme kemp. Daří se až ve městě Kanab. Majitel RV parku nás vítá ve čtvrt na jedenáct. Usmívá se. Přijelo mu 60 dolarů. / tolik naší partu stál nocleh/.

Je krásně teplo a tak ještě sedíme až do půlnoci a pijeme vínko.

Dobrou noc.

Neděle 24.6.

Vyjíždíme k největší díře na světě. Ke Grand Kaňonu o šířce 6,5 – 30 km a hloubce přes 1 600 m.

Při příjezdu a pohledu do hlubin jsme všichni ohromeni.

Nejen hloubkou a velikostí ale i barevnou fantastickou scenerii.

Příjezd k North Rim / severní okraj/ projíždíme nádhernými borovými lesy, které se střídají s velkými zelenými loukami. A na jedné z těchto luk se povaluje a pase stádo bisonů s mladými bisončaty. Je jich asi třicet. Zastávka. Focení. Divení.

Po zaparkování, návštěva Centra, čůrání / mimochodem, nám by se vyplatil pojízdný přívěsný záchod/, nákupy a nezbytná káva. Mají tu preso. To je co říct.

Jdeme k okraji Kaňonu a střídáme jednu vyhlídku za druhou.

Obešli jsme co šlo obejít a nyní nasedáme a jedeme k vyhlídkách vzdálených. Nejvzdálenější je asi 20 km.

Už jsme těch skal a proláklin přesyceni. Ale Grand Caňon je Grand Caňon. Než získal dnešní podobu trvalo mu to 6 milionů let. Krajina nad Caňonem je rovina. Tak jako většina krajiny, kterou jsme projeli je to náhorní planina. Severní strana Caňonu má nadmořskou výšku 2 300 – 2 800 metrů. Jižní strana je o 300 metrů níže.

Colorado, které se vine na dně je jenom jakási neznatelná klikatá čárka při pohledu z vrtulníku./ jak nám sdělila Jitka, která takový let absolvovala/. Je v hloubce bezmála 2 000 metrů a údolím se vine 446 kilometrů.

Pěší tůra ze severního na jižní okraj přes kaňon trvá dva dny. A to se opravdu zapotíte. V roce 2004 zemřela v Caňonu vítězka Bostonského maratonu . Mladá 25 letá sportovně. A to jenom proto, že podcenila nebezpečí dehydratace. Měla s sebou poze 1,5 litru vody, jedno jablko a nějaký jontový nápoj. Zaskočila ji teplota 41 stupňů celsia.

Něco o tom vím a se mnou i účastníci přechodu Grand Caňonu v roce 1999.

Z Caňonu odjíždíme asi ve 13, 00 hod. Po cestě doplňujeme nádrže benzínu. Obvykle něco kolem 17 galonů /x 3,78 a jsou to litry/. U pumpy šouníme v Gift store / upomínkové předměty/.

Přesunujeme se co nejblíže k jižnímu okraji Kaňonu. Jak jedeme najednou je na teploměru 42 stupňů celsia. Zastavujeme na mostě přes Glen Kaňon. Pár fotek a rychle do auta. 42 stupňů / ve stínu. Na sluníčku počítej o 10 více/ je nesnesitelných. Začínáme hledat kemp. Jsme v rezervaci Navajo indiánů, a tady bychom spát nechtěli.

Kemp nacházíme. Patří mezi ty příjemné. Zarostlý borovicemi a tropickými jehličnany. Místa pro stany jsou písková. Záchody a voda tu je. Bez sprch.

Jsme spokojeni.

Malý problém vzniká při placení. Vyřizuje to jakýsi automat a na to je docela dobré znát angličtinu. Ale zvládáme to.

Pepa má narozeniny a tak musím přestat a jít si připít.

Dobrou noc. Sváťa