Rok utekl a příbramská parta sokolů (a přátel sokola) se opět vydala do bulharských hor. Tentokrát jsme vyrazili s cílem zdolat nejen nejvyšší horu pohoří Rila, ale zároveň i celého Balkánu. Skupina se nám rozšířila na 17 lidí, z toho 2 nováčky. Protože v loňském roce jsme, co se týče dopravy, měli spíše jen částečný úspěch, zvolili jsme letos cestu letadlem. Minulý rok náš minibus dojel do svého cíle, ovšem už ne zpět. S ohledem na technický stav vozu i řidiče jsme došli k názoru, že to nemohlo dopadnout jinak než, že oba našli v Bulharsku nový domov.
První noc jsme se ubytovali v námi již známém hotelu v Sofii. Poté, co jsme druhý den za sebou nechali poslední zbytky civilizace a její výdobytky, včetně splachovacích záchodů, koupelen a jiných „zbytečností“, začala naše výprava cestou na první chatu Malovica. Dobyli jsme i stejnojmenný vrchol. Počasí nám přálo. Celý týden bylo vidět daleko do dáli, na severní straně bylo patrné pohoří Stará planina, kde jsme loni strávili asi nejdeštivější týden roku. Na jih od nás se rozprostíral skalnatý Pirin, kde jsme byli předloni.
Další dny byly poměrně podobné, proto lze některé části zkrátit. Byly i výjimky nicméně většinou to bylo takto: Ráno jsme vylezli zmrzlí z chaty, kde se v ložnici tu noc netopilo vůbec, nebo spíše vůbec nikdy. Velikou výhodou bylo, že jsme se ráno nemuseli oblékat, neboť všechno co šlo, už jsme měli na sobě z večera.
Ve skupině byli nečekaní talenti všeho druhu, proto jsme některé večery mohli strávit s kytarou a dokonce tancem. Ne vždy měly vypůjčené kytary všechny struny, to ale Zdeňka při hraní nijak neomezovalo. Ta nejzábavnější část večera obvykle začala větou: „Nevěřím, že vylezeš na stůl a budeš na něm tancovat…“
Kromě chat jsme jednu noc strávili v přístřešku Kobylino braniště. Před čtyřmi lety jsme tam na široké palandě přespávali také, bylo nás tehdy 8 a pamatoval jsem si, že to bylo velké tak akorát. Bohužel jsem si to pamatoval správně. Hned u dveří bylo zřejmé, že nás letos ve 20-ti lidech (včetně 3 cizích) čeká něco jako „noc snů“. Do venkovního mrazu mezi pasoucí se krávy se nikomu nechtělo. Poté, co Ondra usmažil na kamnech špek na cibulce, způsobil kromě výborného gastronomického zážitku, hlavně to, že všechno naše oblečení smrdělo po několik dalších dní. Když jsme se ukládali ke spánku, prakticky jsme ověřili teoretický předpoklad, že kus „postele“, který každému náležel, byl užší než šíře jeho ramen. Noc tedy proběhla tzv. „na boku“. Byl to zážitek nad zážitky. Přetáčení z boku na bok muselo být koordinováno vždy, a to minimálně s oběma nejbližšími sousedy. Jakmile jsme se zaklínili, proběhla noc téměř nepřerušovaně… až na to, že každou půlhodinu odcházel někdo na záchod a všechny vzbudil a každou jinou půlhodinu vrazila některá z krav, které chodily venku, do boudy tak, že všechny vzbudila. Kráva rámus udělala většinou těsně poté, co se čůrající vrátil a všichni se znovu pěkně zaklínili a usnuli. Zkrátka noc snů – vím, že jsem to již psal, ale rád bych to tímto zdůraznil. Jediný, kdo tento režim nevydržel a šel raději spát v sedě na rozvrklanou židli, byl Petr. Později to prohlásil za své nejlepší rozhodnutí.
Opět, jako každý rok, jsem se snažil fotit a dokumentovat. Loni jsem čelil kritice, že jsem fotil málo (marně jsem poukazoval na to, že neustále pršelo a byla mlha). Letos jsem čelil stejné kritice, protože výhledy byly celý týden tak pěkné, že to působilo až kýčovitě, a kýč přece nikdo fotit nechce. Každý den svítilo slunce, a tak i celá skupina prošla v několika dnech klasickým vývojem: 1. nadšení z podzimního opalování, 2. shánění opalovacího krému, 3. shánění kšiltovky, 4. shánění krému na spáleniny, 5. shánění hydratačního krému, který zamaskuje odlupující se pokožku… Je jistě zřejmé, že shánění čehokoliv v nadmořské výšce nad 2500 m mimo civilizaci, nepřináší uspokojivé výsledky.
Chaty byly standardní, Bulharské, tedy špatně zásobené. Téměř vždy něco z jídelní nabídky došlo, než si stihli objednat obvykle tak 3 lidi v řadě. Chaty byly provozovány dlouhá léta bez jakýchkoliv investic a zchátralé. Byly ale takové, ze kterých vlastní autentičnost a kouzlo, sálá už zdálky. Působí na své návštěvníky zážitkem, který se v západních zemích již těžko hledá. Pravdou je, že takový zážitek obvykle asi i málokdo hledat chce. Kromě nás
Protože v průběhu týdne proběhl jeden svátek a narozeniny, rozkrájeli jsme po cestě nějaké dorty a připili dobrým pitím. Dorty i lahve, přežily cestu, ale zabraly v krosně spoustu místa. Těm dvěma chudáků oslavencům Jirkovi a Vaškovi, kteří trpí tím, že každý rok absolvují tento výlet ve stejném termínu, se po konzumaci alespoň trochu v batohu ulevilo. Tímto zároveň oba žádají o přesun termínu příštího ročníku výletu na jiný, pokud možno. Žádají i přesto, že tento návrh byl již několikrát jednomyslně zamítnut s tím, že oslavenci se mají soustředit hlavně na to, aby příští rok byla oslava zase o něco lepší.
Přes chatu Ribni Ezera a Granchar jsme dorazili až na nejvyšší horu na celém Balkáně – hora Musala (2925 m. n. m.). Bylo krásně a slunečno. Oslavenci dostali balónky a všichni zářili nadšením. Jana si na vrcholové focení vzala sváteční tričko. Kolem se rozprostíraly úžasné výhledy všude do kraje a v okolí nebyli žádní jiní lidé, než naše skupina. Dolů se nám nechtělo.
Na poslední chatě Ledenoto Ezero nám bylo řečeno, že koupelna je v blízkém jezeře, u které bylo patrné, že je těsně před zamrznutím. A záchody? Záchody, že jsou všude kolem chaty… Bylo zkrátka zjevné, že balkánské kolaudační předpisy ještě nebyly plně harmonizovány se středoevropským standardem. Nicméně chata byla krásná, vybavená, a navíc jsme po delší době mohli přespat bez zimních čepic na hlavách. Několik jedinců skutečně využilo jezero k očistě, Matouš si i zaplaval.
Ihned poté, co jsme se rozloučili s horami, strávili jsme část odpoledne v termálních bazénech ve vesnici Sapareva Banya. Bylo to úžasné, teplé a po sestupu z hor více než příjemné. Poslední zastávkou pak byla Sofia, kde jsme společně oslavili a do pozdních nočních hodin diskutovali týden společných a mnohdy nezapomenutelných zážitků. Záměrně jsem taktně dosud vynechával popis místních tureckých záchodů. Na tomto místě již musím místní toalety mezi ty neopakovatelné zážitky zařadit, čistě z dokumentárních důvodů. Všechny byly totiž v době našich vynucených návštěv pokaždé ve stavu před generálním úklidem. Čistý a příjemný nebyl žádný, nepřekvapilo nás to. Stejně jako každý rok.
Pak už nás čekalo poslední bulharské ráno a odlet domů. Plni úžasných zážitků jsme si přislíbili opakování balkánského dobrodružství i v příštím roce. Největší podíl na tom, že po týdnu v liduprázdných horách se vrací domů parta velmi nadšených lidí, měl jako každý rok, hlavní organizátor Sváťa. Tomu patří velký dík.
Letos jsme putovali v tomto složení:
Radka Balíková, Jana Čechová, Lelie De Kerfová, Matouš Havrlík, Sváťa Chrastina st., Maruška Kleinbauerová, Jirka Kotlan, Vašek Kotlan, Zdeněk Křápek, Petr Macháček, Jana Načeradská, Luděk Paseka, Martin Sudík, Ondra Štěrba, Miluška Štěrbová, Zdeněk Vaník, Honza Vondrášek
VK