Nejsme nejmladší, proto není divu, že několik účastníků letošního Bulharka potrápila zranění. Když však došlo na lámání chleba a možné hledání náhradníků těsně před odjezdem, všichni se raději dali do kupy. Po vášnivých diskusích a několika letech létání padlo rozhodnutí jet autem. Fungl nové osmimístné auto z půjčovny se, myslím, osvědčilo. Cesta samotná také, start byl rychlý. První prázdnou lahev od rumu jsme vyhazovali na pumpě ještě v Čechách. Čekaly nás ještě čtyři státy. Cestovatelé byli všichni zkušení, a tak se pivo nepilo, aby se nemuselo často zastavovat, nezbývalo než pít tvrdé.
Patnáctihodinovou párty jsme zakončili v lázních v Dobriništi na úpatí Pirinu. Místní římské lázně jsme navštívili už v roce 2016. Jsou omšelé, neudržované, ale více než příjemné. Nic, ale vůbec nic se na nich od té doby nezměnilo. Sváťa a spol. je navštívil již kolem roku 1975, ani od té doby se tam prý nic nezměnilo. Vlastně jedna věc: vedle okénka, kde kdysi paní prodávala vstupenky, nyní stojí veliký automat na vstupenky. Automatizace dorazila až sem. Ale vzhledem k tomu, že automat umí ovládat jen ta paní z okénka, která nyní sedí u něj, průmyslová revoluce se nekoná.
Po krátkém přejezdu jsme dorazili do vesnice Jane Sandanski, odkud jsme už pěšky a s plnými batohy pokračovali odpoledním výšlapem prudkým kopcem na chatu Begovica. Bolelo to. Bylo to hrozné, každý z nás si říkal, proč tohle dělá. Jako vždy první den v horách. Jako vždy z nás všechno spadlo první večer v horské chatě. Místní jídlo a hlavně víno spravilo vše. Koordinace byla tradičně špatná ještě během následujícího dopoledne.
To už jsme ale stoupali s plnými batohy dlouhým údolím na chatu Tevno Jezero, romantickou, nejvýše položenou chatu na Pirinu, pro nás již dobře známou. Počasí bylo nádherné, šli jsme v tričku, nebe bez mráčku, tak to bylo většinu týdne. Matně se nám vybavovaly vzpomínky na předchozí úžasný večer, na přátelskou družbu s chatařem, na pronásledování místní lišky a pokusy osedlat skot pasoucí se kolem chaty.
Chata Tevno Jezero, která, jak znalci vědí, se vyznačuje technickým unikátem: tureckým záchodem umístěným nad potokem, je působivé místo. Ještě působivější bylo, že chatařka měla pro nás spoustu jídla a hlavně pití.
Následující den jsme všichni zvládli obávaný exponovaný úsek (rozuměj skálu, kde se fakt nevyplatí dívat se dolů). Během cesty jsme uviděli havarované letadlo, které nedaleko od nás vyzvedl přivolaný vrtulník, o čemž jsme si dokonce přečetli později v novinách, a prošli několik kamenných moří. Tímto posílám omluvu Alče, kterou jsme psychicky připravili na přechod jednoho. Zbylých asi devět dalších kamenných moří nás tak nějak překvapilo cestou, paměť je zkrátka milosrdná a všechny ty masakry od minule zapomíná.
Následující den jsme z chaty Vichren stoupali na vrchol Vichren. Nerad píšu sprostě, proto nemám, co bych k několikahodinovému výstupu uvedl. Vrchol byl fantastický, počasí úžasné, nejvyšší hora Pirinu zdolána. Sestup druhou skalnatou stranou po řetězech, na které jsme taktéž nějak od minula zapomněli, byl chvílemi skličující. Tímto posílám omluvu Janě, kterou jsme psychicky připravili na deset metrů řetězů, ale ne na tři sta. Paměť opět trochu selhala a Jana získala řadu nevšedních zážitků, zdarma. Příchod na chatu Banderica velmi zpříjemnila Radka, která kvůli zranění s Miluškou výstup nemohla absolvovat, ale přinesla nám více než vítané občerstvení na půl cesty.
Následující den nás čekal výjimečný okamžik. Ne náročností, ne terénem, nýbrž tím, že jsme mířili na chatu Sinanica. Byla to chata, na kterou jsme se ještě nepodívali – chata, na kterou se nikdy nepodíval ani Sváťa, který do bulharských hor vedl několik desítek výprav. Se Sváťou, který se s námi již kvůli zdravotním obtížím a věku přes osmdesát let nevydal, jsme byli ve spojení téměř denně. Prožíval cestu s námi – bylo to dojemné. Chata v horách přístupná jen pěšky. Telefonát do večerního veselí od Sváti nás, i mě osobně, potěšil. Značně ovíněn jsem začal směle konverzovat. Sváťa byl však ten večer netrpělivý a z jeho diplomatické mluvy jsem pochopil něco jako: „Dej mi k telefonu někoho, kdo ještě není tak nacamranej,“ a vyžádal si Radku. Radka nám po chvíli telefonování se šibalským úsměvem vysvětlila, že Sváťa s Luďkem jsou nám v patách a jdou noční krajinou zdolat poslední nenavštívenou chatu. Bylo to neuvěřitelné překvapení a zanedlouho neuvěřitelné shledání. Oslavy do ranních hodin.
Poslední den nás čekalo náročné klesání zpět k autu. Šli jsme rozvážnou chůzí všichni společně. Sváťu neopouštěl humor ani v náročném terénu. Možná jsme ten den neplnili všechny doporučené zásady bezpečnosti pohybu v horách, politicky řečeno, ovšem odhodlání a houževnatost, kterou předvedl Sváťa s Luďkem, byla nevídaná. Byl to den, na který těžko kdy zapomeneme.
Vše dobře dopadlo – všichni jsme se ve zdraví vrátili. Luděk se Sváťou letadlem, my ostatní autem se zastávkou ve venkovních lázních u řeckých hranic.
Byla to opět jedna z těch dovolených, ze kterých se, ač unaveni, jen velmi těžko vracíme zpět do reality. Během výletu nechyběly jahody se šlehačkou na oslavu svatého Václava, skvělý špek s cibulí od Martina, mnoho dalšího a spoustu promile od každého, komu se do batohu vešla jedna nebo dvě lahve. Ještě před návratem domů, během dlouhé a opět zábavné cesty, jsme mluvili o řadě plánů, jak si podobné dobrodružství zopakovat příští rok.
Kromě letošních nováčků: Aleny Smejkalové a Tomáše Karbana, kteří úžasně obohatili svou přítomností zkušené účastníky: Janu Čechovou, Radku Balíkovou, Martina Sudíka, Petra Macháčka, Milušku Štěrbovou a Vaška Kotlana, patří velký respekt Šváťovi Chrastinovi a Luďkovi Pasekovi. Ti svou nezdolností a láskou k horám nečekaně rozšířili naše řady během putování napříč Pirinem v roce 2025.
Václav Kotlan