Blížil se konec září a my jsme se navzdory koronavirové pandemii rozhodli odjet na hory do Bulharska, tentokrát na Pirin. Protože tou dobou byla situace značně nejistá, hranice různých zemí se uzavíraly, otevíraly, přibývaly různé podmínky pro cestování, tak jsme letenky kupovali až na poslední chvíli. Věděli jsme, že téměř nikdo nikam nelétá, proto jsme se nebáli. Koupili jsme je 3 dny před odletem, abychom 2 dny před odletem zjistili, že nám je letecká společnost zrušila. Nastala mírná panika, ovšem letenky na stejný let se nám 2 dny před odletem podařilo zajistit přímo na webu zahraničního dopravce. V Bulharsku jsme měli již vše zajištěné, dopravu z letiště, ubytování před nástupem na hory i před odletem. Tím, že bylo vše z pochopitelných důvodů jisté až na poslední chvíli, chyběla u letošního zájezdu fáze těšení. Tedy čas, kdy se každý v klidu připravuje a zkrátka těší se.
Odlétali jsme z poloprázdného letiště, ale naprosto plným letadlem. Měli jsme tedy štěstí, že letenky 2 dny před odletem ještě byly. To nás překvapilo. V prvním ubytování v podhůří, v Bansku, jsme paní domácí předem požádali o nákup plynových kartuší. Přilétali jsme totiž pozdě večer a fakticky nemohli nikde koupit, do letadla se vzít nedají. Paní byla ochotná, jen se nepodařilo koupit ty naše. Místo toho koupila místní typ tzv. „bulharský standard“, jak prý vysvětlil prodejce. K tomu jsme museli ráno ještě koupit vařič, stejného přízviska, tedy rovněž „bulharský standard“. V krátkém porovnání jen naznačím, že vařič je přibližně 10x větší a 10x těžší, než ten, na jaký jsme zvyklí… ale nakonec jsme byli rádi aspoň za něco.
Naše několikadenní výprava začínala jízdou lanovkou na chatu Bezbog. Počasí bylo proměnlivé, místy pršelo. Byl to nejkratší z úseků naší cesty a kupodivu jsme na chatu Demjanica dorazili až v podvečer. Chata byla bulharská, polorozpadlá, ale bylo v ní teplo. Venku dokonce byly sprchy, ve kterých tekla teplá voda. A protože všichni měli ještě plné batohy zásob, bylo večer veselo, nechyběly kompoty, šlehačka, klobásy, sýry.. cokoliv a taky hodně tekutin.
Další den nás čekala nejdelší část trasy, vyšli jsme tedy časně směr chata Vichren, s tím že budeme pokračovat do večera na chatu Sinanica. Cestou nás překvapivě zdržely kopce, které byly vyšší, než jsme si představovali. Rovněž jsme zažili déšť sníh i bouřku. Když jsme odpoledne zmoklí dorazili na chatu Vichren, pod stejnojmenný vrchol, bylo jasné, že plán měníme a dnes spíme právě zde. Chata byla příjemná tím, že tam byla. Právě v místě, kde nám došly síly. Jinak poměrně nevlídná spolu s chatařem, který vysloveně zakázal dát stoly k sobě, a seděli jsme tedy odděleně. Obecně asi neměl rád hýbání s nábytkem. Totiž v ložnici byly všechny postele přišroubované k podlaze.
Další den jsme vynechali z plánu chatu Sinanica a šli rovnou na Tevno Ezero, na jednu z nejhezčích chat. K vysoce položené malé chatě vede dlouhá cesta přes skalnaté pole a částečně exponovaný hřeben. Šli jsme místy i po sněhu, který napadl předchozího dne. Počasí nám tentokrát přálo, bylo slunečno, možná díky tomu jsme viděli velmi zajímavý a vzácný úkaz, který je údajně viditelný jen mezi mraky – kruhovou duhu se siluetou člověka, který jí pozoroval, uprostřed.
Na chatu Tevno Ezero jsme dorazili v podvečer, už se stmívalo. Je malá, útulná, v nádherném prostředí u jezera ve výšce nad 2 500 m.n.m. Chatař měl po stěnách vyvěšené obrázky a dvě vlajky. Nikdo z nás už si nepamatoval, že jednu z těch vlajek, českou, s podpisy, jsme tam zanechali v roce 2016 právě my. Vážně nás to potěšilo a chataře zase určitě potěšilo, že jsme se k němu vrátili utratit nějaká bulharská leva.
Ráno nás čekala cesta na poslední chatu, Chatu Pirin. Zvolili jsme obtížnější trasu a pozorovali možnosti, kudy by to v zimě šlo na běžkách. Určitě to někdy v zimě na Tevno Ezero zkusíme. Po cestě na poslední chatu jsme našli krávy a pozůstatky jedné z nich. Na poslední chatě nás uvítal chatař, kterému jsme vypili všechno pivo. Byl rád, že jsme tam, byli jsme jediní. Byl to Bulhar tělem i duší, když nic nedělá, nikdo ho nepřesvědčí k opaku. Na ráno jsme si u něho objednali snídaní, museli jsme vyrazit včas na místo, kde nás měl vyzvednout autobus. Domluvili jsme s ním snídani na 7 hodinu ráno. Před sedmou jsme se s ním sešli ve společenské místnosti, on se díval na televizi, my napjatě očekávali snídani. Nic se nedělo, ve čtvrt na osm se ho ptáme, jestli uvaří tu snídani. On s úsměvem řekl, že ano, že se vaří „samo“. Ve tři čtvrtě na osm mu říkáme, že jsme hladoví, on se usmál a řekl „ano“. To už jsme cca hodinu seděli na židlích sbalení a koukali se na něho. On naprosto v klidu sledoval televizi. Věděli jsme, že s tím nic nenaděláme, že jsme v Bulharsku a musíme čekat. A vyplatilo se. Po osmé hodině se sebral a šel dělat omelety, někdy po půl deváté je měl všechny hotové. Byly dobré, co by také v těch horách po hladové horaly nebylo? V klidu jsme je snědli a se zpožděním cca 1 a půl hodiny vyrazili dolů z hor na místo setkání s autobusem.
Místo setkání bylo bez signálu, příjezd byl po cestě, u které jsme si nebyli jisti, že minibus dojede. Museli jsme trochu doufat, že to, na čem jsme se cca před týdnem s dopravcem domluvili, bude platit. A povedlo se, minibus přijel. Sice jiný, s jiným řidičem, ale přijel. Dozvěděli jsme se, že „Mario bus kaput“, a že je tu on, Dimitro. Byli jsme rádi. Cestou do Separava Banya, kam se pravidelně jezdíme po sestupu z hor osvěžit do termálů, jsme se zastavili ve městě Sandanski a hlavně v Rilském Monastýru. Klášter, který je jednou z nejcennějších památek Bulharska.
Následující den jsme měli ubytování v náhodně vybraném penzionu. Při rezervaci jsem s paní domlouval dopravu a ona mimochodem říkala, že v zimě nějaké velmi dobrodružné skupině, kde byl nějaký mr. Jiri, domlouvala dopravu při jejich neobvyklém lyžařském výletu. Prý šli sami nocovat do hor. Hned jsem došli jsme k tomu, že ta skupina jsme byli my (a mistr Jiri, byl můj bratr, který tenkrát ubytování sháněl). Paní nám během našeho zimního běžkařského přejezdu Rily velmi pomohla a nakonec jsme u ní shodou okolností ani nespali. Paní byla úžasná, volný den jsme strávili v lázních a místních restauracích.
Na poslední noc jsme se přesunuli do Sofie. Odlétali jsme s tím, že v Bulharsku žádný covid není, nikdo to tam neřeší, a my jsem tomu hezky unikli z Čech. Na letišti sice kontrolovali tepotu, ovšem v takzvaném bulharském standardu. Z naší skupiny změřili teplotu prvním dvěma, a pak mávli rukou, že dobrý. Pracovníci letiště roušky měli, ale někdy jen přes bradu.
Konec zájezdu byl už očekávatelný. Po příjezdu se u většiny z nás začaly projevovat příznaky covidu, což testy následně potvrdily. Všichni nakažení jsme nemoc přečkali bez větších potíží, možná díky zážitkům z Bulharska. Nikdo z nás nemoc dál nerozšířil.
Tentokrát jsme cestovali ve složení: Radka Balíková, Jana Čechová, Matouš Havrlík, Sváťa Chrastina st., Vašek Kotlan, Dominika Lukešová, Jana Načeradská, Luďek Paseka, Ondřej Štěrba, Miluška Štěrbová, Martin Sudík a Zdeněk Vaník.
Václav Kotlan