CESTA NA NOVÝ ZÉLAND 28. října – 28. listopadu 2014
28. 10. 2014 -Úterý
Naše cesta začíná. Ráno ve 4 hodiny nás sváží auto z cestovky Lucie, nakládáme bagáž a hurá do Prahy. Po cestě, jak nás naučil Pepa Pelcner, likvidujeme 3 láhve Bohemia sekt. V Praze se přidávají další účastníci. Moučkovi a Jana Načeradská.
Odlet směr Amsterodam stiháme. Tam jsme za necelé dvě hodiny. Dostali jsme kafe, pití, sušenku. Přesouváme se a nastupujeme na letadlo Singapore aerlines Boing 777 – 200 – směr Singapore. Je před námi 12 hodin letu. To nejsou dobré vyhlídky. Letěli jsme ve výšce kolem 10100 m, rychlostí přes 880 km/hod., vzdálenost přes 10120 km, teplota vzduchu venku -52°C. Rozváží pití, dáváme si víno, džus – musíme dodržovat pitný režim. Nosí jídlo: předkrm ryba, rybí salát, vepřové s rýží a zelenino nebo ostré kuře s rýží, žemle, máslo, zákusek (teramisu), slané sušenky, k pití – my víno. Za chvíli nabízí kávu, čaj, my víno a jsme k prasknutí. Tak vyčůrat a spát. Dlouho jsme nespali, koukáme na videa, TV, chodíme sem tam, pijeme džus, kafe, víno (ten pitný režim). Malá svačina: bagetka s rybí pomazánkou, tyčinka, džus. K večeři nám dali vejce na hniličko, párek, špenát, brambory, žemle s máslem a džemem, kompot: jablka, meloun, jogurt, káva, džus.
Letadlo je dost pohodlné. Mohu si natáhnout nohy. Mimo několik krátkých epizod a trochu nepovedeného přistání je vše OK. Jsme v Singapuru.
29. 10. 2014 -Středa
Imigrační nás netrápila, celní je dobrovolné (pouze kdo něco převáží) a tak jsme vše rychle zvládli. Přihlásili jsme se u přepážky pro informace a doklady k nabídce letecké společnosti – Singapore Holiday. To je nabídka, která se neodmítá. Slevy a různé služby zdarma. Např. okružní vyhlídkový autobus, sleva na ubytování atp. To je za to, že se v Singapuru zdržíme déle než jednu noc. Hotelový autobus / shuttle/ již čekal. Byl s klimatizací. To jsme ocenili. Venku bylo hrozný vedro a obrovská vlhkost. Obrovské vedro – rozuměj víc jak 30 stupňů. Jsme u moře, jsme na rovníku.
Jedeme do hotelu s názvem Days Hotel. Má tři hvězdy. Nechceme se rozmazlovat. Další hvězda by stála o 1000 Kč více. Proto jenom tři. Někteří z nás tu již byli. V roce 2008. A tak nás nepřekvapilo množství stromů a tropické vegetace, jízda vlevo, široké silnice a moderní výstavba.
Hotel má asi 20 pater. Spíme v 7., 10. a 11. patře. Po příjezdu, to je asi v 8,00 ráno, nevyspalí hledáme dopravu do Down Townu. Nechceme promeškat ani chvilku. Opět. Vedro jako prase. Leje z nás. Já bych to odhadl na 35 stupňů C. A ta vlhkost.
Po různých peripetiích vše O.K. Metrem se dostáváme do nejmodernější části města dostavěné nedávno. Je to tak, jak popisují v prospektech a Bedekrech. Singapore je město budoucnosti. Obyvatelé jsou neobyčejně pracovití a stát / Městský stát / je neobyčejně bohatý. Investoři se rvou o možnost zde investovat. V Evropě nepředstavitelné.
To, co nás oslovilo, co nás mimo jiné fascinuje, je impozantní, neobvyklá stavba na mořském břehu. Tři budovy, hotely, o 56ti poschodích, vedle sebe. A na nich na pilířích je umístěná loď .. Je asi půl kilometru dlouhá. Loď je z betonu, je v ní, na ní obrovský bazén, rostou tam stromy, je odsud krásný výhled na celé město, prostě něco mimo realitu. V té výšce. V těchto třech hotelech je 2500 pokojů, takže asi 5000 lidí.
Symbolem Singapuru je lev a ryba. Tyto symboly se tu často vyskytují.
Výlet do města nás unavil. Nespali jsme už více jak 24 hodin a vedro nás úplně vyčerpalo. Vracíme se do hotelu. Musíme rychle do postele. V 6 hodin večer si dáváme sraz před hotelem a vyrážíme na večerní vyjížďku, na okružní cestu městem, takovým tím autobusem co se sedí na střeše. Už víme, kde je metro, pochopili jsme, jak se kupují lístky, pochopili jsme systém a víme kde co je. Máme sebedůvěru. Je nás na to víc a tak je to snazší. Chvíli nám trvalo, než jsme našli místo odkud autobus vyjíždí. Je večer, začal velký provoz a tak to není úplně jednoduché – zvláště když označení zastávky neni moc čitelné. Projížďka byla příjemná. Končila ve 22,00hod. Bylo teploučko a my jsme mohli jenom sedět a dívat se a fotit. Jezdili jsme nočním městem asi 2 hodiny. Večer jsme zakončili tradičně. Sešli jsme se u nás na pokoji. Bylo víno, pivo, becherovka a děvčata vytáhla Citronový Fernet. Ve dvanáct jsem zavelel k rozchodu. Dobrou noc.
30. 10. 2014 – Čtvrtek
K noclehu je zaplacená snídaně – klasika, výběr: vejce, salámy, sýry, párky,zelenina, ovoce, jogurt, fazole (výborné), džemy, med, máslo, káva, čaj, mléko, džusy . . . .
V programu máme zaplacenou osmihodinovou prohlídku města s průvodcem. Máme s tím dobré zkušenosti a tak jsme si to objednali i zde. Ráno v 9,00 hod. přijel před hotel mikrobus. S řidičem a průvodkyní – Číňankou. Štíhlá, energická později jsme poznali, že i obětavá ženská. Měla jedinou chybu. Neuměla česky.
V autě zjišťuje, co asi bychom chtěli vidět. Naše návrhy přijímá a něco k tomu přidává. Vyrážíme. Jedeme směr botanická zahrada nebo spíše zahrada orchidejí. Radku a Janu si oblíbila nejvíce. To zřejmě kvůli jejich znalosti angličtiny. A tak je neustále fotografuje a já vidím, že z toho začíná být Radka nervózní. Ale její snahu a vstřícnost oceňujeme. Zahradu nebudu popisovat. Byla nádherná. Bohužel nebyli jsme tu v úplně nejlepším období a tak některé orchideje nekvetly. Přesto jsme nevěděli, kam se dřív dívat, kterou dříve obdivovat, fotit a prohlížet.
Jedeme do města. Při budování Singapuru nechali určité části města v původním stavu. A tak se zachovala čínská čtvrť, indická čtvrť, malajská čtvrť. A tam nyní směřujeme. Začínáme v Indické části. Malé řadové domky v přízemí obchůdek a nad tím obytná část. Vidíme obrovskou barevnost a cítíme vůně. Těch vůní !! óó
Naše průvodkyně nás zavádí do občerstvovny, nebo spíše čajovny. Objednává Ginger tea – zázvorový čaj. Dostáváme dvě nádoby, a čaj z velké výšky přeléváme do druhé (část končí na stole). Voní. A to je účelem toho přelévání. Procházíme obchody, obchůdky, tržnice. Má to atmosféru, takovou opravdovou, indickou. Na indickou část původní zástavby navazuje Malajsijská. Ukazuje nám bylinky, které Malajci používají ve své kuchyni. Tady jsou k vidění v parku v takové malé zahrádce. Jsou tam mnohé, které se používají i u nás, ale my jsme nevěděli, jak vypadají jako rostliny ( hřebíček, skořice, anýz, ananas, badyán, vanilka . . .). Procházíme okolo islámské školy Madrasy a prohlížíme zase něco jiného.
Těšíme se na čínskou čtvrť, tam máme naplánované jídlo. Průvodkyně nás zavádí do prvního patra jednoho z domků, kde je restaurace. Čínská. Sedáme okolo kulatého stolu. Z jídelního lístku si neumíme vybrat a tak dáváme na její rady. Objednáváme od každého něco, abychom toho ochutnali co nejvíce. Jsou to všelijaké knedlíčky Dim sum – plněné různými náplněmi. Slané, slazené. Kynuté, plněné, prostě tisícero chutí. Ke všemu je mnoho ochucovadel. Nejvíce nám doporučuje jakousi polévku uzavřenou v takové malé taštičce tvarem podobnou zralému fíku. Učí nás jak to jíst. Posypat zázvorem, polít kyselou omáčkou a celé strčit do pusy a pěkně požvýkat. No nic moc. Po čínské čtvrti navštěvujeme ještě hinduistický kostel poblíž. Je zřejmě zasvěcen bohu plodnosti. Jedeme do Harbour Bay. Znova se podívat na panorama moderní zástavby. Fotografujeme a fotografujeme. Naše průvodkyně nás chce všude zvěčnit.
Na naše přání nás odváží na ostrov Sentoza, kde se chceme vykoupat v moři. Jedeme tam monoreilem. Jakousi rychlodráhou na jedné koleji. Loučíme se s naší průvodkyní a dáváme ji 50 SD což je asi 700 Kč, za její snahu a ochotu. Jdeme do plavek a hurá do moře. Voda má minimálně 30 stupňů. Po krásné koupačce jedeme do města a hledáme kde pojíst. Jíme na ulici a potom rychle domu. Ráno musíme vstávat v 5,00 hod. Letíme dál. Do Auclandu na Nový Zéland.
31. 10. 2014 – Pátek
V 8,50 odlétáme. Ve 24,00 jsme v Auclandu. Letěli jsme ve výšce přes 11000m, venku teplota až -62°C, rychlost skoro 900 km/hod., do Auclandu je to přes 8000 km. A už nosí snídani: tenké nudle s kuřecím a houby, pálivé papričky, žemle, máslo ,džem, jogurt, ovoce – 3 druhy melounu, ananas, káva, čaj, džus . . napucli jsme se a spíme, alespoň chvilku. Nosí pití – my si dali vínko. Poslední jídlo, ale to stálo zato: kuře, rýže, zelenina, salát z hlávk.salátu, mořské potvory, majonéza, čedar sýr, máslo, žemle (to jsme už nezvládli), slané pečivo a nakonec zmrzlinové bonbóny v čokoládě. Jen jsme ochutnali, opravdu už nemůžeme. Zazdili jsme to džusem, kávou, víno. Ještě chvíli zdřímneme a budeme přistávat. Na letišti je vše O.K., jen to dlouho trvá. Kontroly čistoty bot a zavazadel bez potravin jsme zvládli. Problém měla jenom Jana. Bylo jim divné, že jako nejmladší jede s takovým starým kolektivem. Musela na pohovor a vše vysvětlovat. Zdrželi jsme se asi hodinu. Na hotel Chancellor jsme dorazili před 2. hod. Trochu vzrůšo bylo s odvozem do hotelu. Ale vše dobře dopadlo a ve 02,00 jsme lezli do postele.
1. 11. 2014 – Sobota
Ráno po snídani vyrážíme pěšky pro auta. Půjčovna je nedaleko. V půjčovně se vše protahuje. Auta máme k dispozici až po 12. hodině. Jedeme nakupovat zásoby do supermarketu. A už jsme se ztratili. Každé auto nakupuje jinde. Včas jsme se našli, pojedli grilované kuře v autě. Po nákupech vyrážíme z města. Máme jedinou starost. Zakempovat poblíž města Puhoi. To se nám nakonec po dlouhém hledání daří. Dnes prožijeme první společnou noc v autě. Kemp je v přírodě. Vyhovuje nám.
2. 11. 2014 – Neděle
Po našem prvním kempování ráno vyrážíme v půl deváté. O půl hodiny později než jsme se domluvili. Směřujeme do vesničky Puhoi, kterou v roce 1863 založili čeští osadníci z městečka Stod u Plzně. Přijeli sem za vidinou lepšího života. Měli slíbené pozemky, na kterých mohou hospodařit. Na pozemcích byl ale les – prales. Ten museli vyklučit a zúrodnit. Museli se strašně nadřít. Vesnička je malá a my jsme přijeli v době mše v malém kostelíku, který si v 19. století postavili.
Zdrželi jsme se krátce. Pokračovali jsme dál a po třech kilometrech jsme zastavili u sýrárny. Na NZ je 10x více ovcí než obyvatel a mnoho krav. Mléko se musí zpracovávat. A to především na sýry. Ochutnali jsme a nakoupili sebou. Byly výborné.
Obracíme a jedeme na jih. Musíme přejet Aucland. Nezastavujeme. Usoudili jsme, že máme raději přírodu a upalovali směrem ke Coromandelu. To je poloostrov se zajímavou přírodou, krajinou a sopečnými projevy např. horké prameny.
Krajina je nádherná. Peniscula Coromandel je hornatý poloostrov porostlý dřevinami které neznáme. Různé, vysoké přesličky, které vypadají jako palmy a velké stromy se vzdušnými kořeny. Jedeme po pobřežní uzoučké, klikaté silničce. Máme co dělat při míjení s jinými auty, protože naše jsou 2,5 metrů široká. Po projetí města Coromandel se krajina mění. Šplháme do kopečků, které jsou spasené ovcemi a připomínají skotský venkov. Při zastávkách na odpočívadlech máme nádherné výhledy. Zelené vyholené kopečky a v pozadí modré moře poseté hornatými ostrůvky. A nad tím vším modrá obloha, mráčky a sluníčko. Zastavujeme několikrát a fotíme.
Počasí je velmi příjemné. Přes den je 20 stupňů, sluníčko, večer se ochladí. Musím Vám popsat naše auta. Jedeme v obytném autě – motorhomu. Je 7,2 m dlouhé, 2,5 m široké a 3,2 m vysoké. Má automatickou převodovku a jede v něm 6 lidí. Je to Mercedes 2,2 litru – nafťák. Máme 5 řidičů, ale zatím řídím já. Baví mě to. Na dálnici jedeme 100 km/hod jinak 70km/hod. V autě jedou Míla a Pepa Hummelovi, Věra a Sváťa Chrastinovi, Radka Balíková a Jana Načeradská.
Druhé auto je Fiat Ducato je 7,0 dlouhé, 2,3 m široké, 3,3m vysoké. Manuál s 6 rychlostmi, 22 litrů obsah – diesel. Auto má tři řidiče, ale zatím řídí Olda Moučka. Jsou v něm Iva a Olda Moučkovi a Jitka a Luďa Pasekovi.
V 16,00 hod. zabočujeme do kempu na pobřeží. V recepci nás vítá asi domorodec Maur. Domlouváme cenu. Nejdříve to bylo 20 NZD na hlavu, ale když jsme mu řekli, že nás je 10 osob na dvě auta, tak chtěl jenom 10 na hlavu. Koupili jsme si přístup na místní WIFI, abychom věděli, co je u nás nového. No teď se setmělo, tak musím jít ochutnat víno místní výroby. Tak nazdar. Sv.
3. 11. 2014 – pondělí
Den začal zvesela. Ve 4 hodiny jsme šli všichni mimo Radky čůrat. Potom po rozednění náš soused zajel s přívěsem do vody, a jak stoupala voda přílivu, začalo se mu potápět auto. Rychle pro traktor a s jeho pomocí z moře ven.
Vyjíždíme opět později. Drobně prší a tak oceňujeme pohostinnost našich obytňáků. Dnes máme v plánu navštívit dvě zajímavá místa. Hot sprint – teplé prameny a Katedrál Cave – jeskyni vzniklou erozí moře.
Jedeme po pobřeží, jenže v cestě máme i kopce a hory, které vystupují z moře a znesnadňují nám cestu. A tak jedem stále nahoru a dolu. Kopce jsou vysoké kolem 600 metrů nad mořem porostlé bujnou zelenou vegetací. Naše první zastávka je v městečku Whitianga. Přestává pršet. Procházíme městečko, nasáváme atmosféru a hledáme, kde si dáme oběd. Většina se nás setkala „ U Číňana“. Bylo to dobré. Pepa s Mílou si dali půl kachny, pak ještě Iva porci a na ostatní již nezbylo. Pochutnali jsme si tedy na vepřovém s rýží. Bylo to výborné.
Jedeme. Stále pozorujeme a obdivujeme krajinu. Je pro nás tak nezvyklá, krásná, zajímavá. Neroste tu moc druhů stromů, které bychom znali od nás. Reliév krajiny naznačuje, že horotvorba zde probíhala jinak než u nás.
Kolem 14,00. hod. přijíždíme k Hot Sprins. Jsme natěšení. Jdeme do plavek a chystáme se vyrazit. V podloží zdejšího pobřeží leží aktivní magmatická zóna a ta prohřívá místní pláž. Jdeme si vypůjčit rýče do místního obchodu, abychom si na pláži vyhloubili samostatné vyhřívané díry – vany. Ovšem pan prodavač nám kazí radost. Že prý jsme měli přijet, když byl odliv, a to bylo ráno a ne odpoledne, když jsou vyhřívaná místa pod vodou. Neudělal nám radost. Ale co? Máme dovolenou a nenecháme si zkazit náladu. Vyrážíme bosky, v plavkách a v bundách / je 15 st. C/ na procházku po několik kilometrů dlouhé pláži.
Když nás neuspokojila místní zajímavost, vyrážíme dál a to na Katedrál Cave – Velkou jeskyni způsobenou erozí moře. Jedeme do vesničky Hahei. Parkujeme a vyrážíme pěšky po chodníku směr jeskyně. Cesta není ani krátká ani jednoduchá. U jeskyně jsme asi za hodinu. Procházka nás uspokojila. Jízda autem unavuje.
Musíme jet. Máme před sebou ještě asi 50 km do naplánovaného campu a už 6,15 pm. Cesta vede přes hory a doly, s kopce do kopce. Nám to ale nevadí. Máme se na co koukat. Jedeme v průměru 50 – 60 km/hod.
Po 7,00 pm nacházíme pěkný, prázdný camp. Je přípoj na el. 220, voda sprchy. Holky se furt koupou. Nevím proč. Já se například vůbec neušpiním a tak proč bych se měl denně koupat.
Lehká večeře a otvíráme dobré, místní víno v krabicích /3 litry/ . Dnes jsme doplnili zásoby. Vy tam doma, taky vám na pěkné dovolené víc chutná?
Sedíme, kecáme je dobrá nálada a tak ji přejeme i vám, tam doma.
Sváťa a kol.
4. 11. 2014 – úterý
Probouzíme se do krásného slunečného rána. Zahajujeme ranní rituál (neřidiči dezinfekci), mytí, snídaně, focení. Neustále obdivujeme přírodu. Stromy. Před odjezdem Radka konverzuje s našimi sousedy. Upozorňují nás na nedalekou pláž schovanou za lesíkem místních borovic. Vyrážíme. Pláž je kouzelná, fascinující. Hlavně proto, že tu není žádná civilizace. Je dlouhá od nevidím do nevidím. Břeh klesá velmi mírně, takže by se šlo do hloubky moře hodně daleko. Lavička pod velkým keřem mezi záplavou květin, v pozadí moře, jasná obloha a na ní sedí důchodci z Příbrami. To je obrázek, který vidím, když dojdu celou skupinu.
Dnes dorazíme do Hamiltnu. Máme se tu setkat s Denisou Bartošovou. Příbramačkou provdanou za kiwíka /Novozélanďana/. Jedeme na jih. Opět nádhernou krajinou. Po cestě zastavujeme v nějakém městečku a dáváme sváču v KFC.
Dalším dnešním cílem je místo označené v mapě jako „ Hobbiton Movie“. Je to místo, kde se filmovala „ The Hobbit trilogies“. Prohlídka je pojata čistě komerčně. Na místo, kde jsou nainstalované filmové kulisy jezdí autobusy. Prohlídka stojí 75 dolarů. Takovou cenu jsme odmítli zaplatit. Je to v českých korunách 1275 Kč. Cesta sem ale nebyla zbytečná. Okolí je jako z dětských knížek. Zelené pahorky, ovečky, osamocené velké stromy, úzké klikaté silničky. Prostě jako většina krajiny zde – nádhera. Jedeme směr Hamilton. Přikupujeme věci na večerní rožnění u Denisy.
V Hamiltonu jedeme do Holiday park. Dostáváme místa a platíme 17,8 dolaru za osobu. Kemp je pěkně zařízený. Vyndáváme dárky pro děti a pití pro Johna, manžela Denisy.
V 18,00 vyrážíme. Je to kousek, asi 15 minut cesty pěšky. Denisa bydlí ve velmi pěkném domečku. Mají ho v pronájmu za 350 dolarů na týden, což je prý velmi dobrá cena. Mně to vychází na 24000,- Kč za měsíc. Pracuje jenom John, protože Deni je s 2 dětmi doma a třetí čeká. John rožní vepřové i hovězí steaky a špízy z kuřecího. My jsme donesli párky. V troubě se dělá místní zelenina. Názvy si nepamatuji. Pijeme pivo a víno. Povídáme. Většinou se vyptáváme na vše okolo života na Novém Zélandu. A že těch zajímavostí je. Např. Děti jdou do školy v den svých 5. Narozenin, ať je to kdykoliv v roce. Průměrný plat je asi 4500 dolarů. John dělá manažera v obchodě se sportovním zbožím Kathmandu a má asi dobrý plat. Neptali jsme se kolik. Denisa nám říkala, že Novozélenďany zlobí, že Maoři vyžadují většinu názvů v jejich jazyce, názvy měst, ulic . . Kolem 22,00. se nám začínají zavírat oči. Dostáváme buchtu ke snídani na cestu a vyrážíme k domovu. Někteří ještě chvíli sedí a ostatní jdou spát.
5. 11.2014 – středa
Je opět slunečné ráno. Vyrážíme v 9 hodin a to směr Waitamo Caves, známé to jeskyně. Přesuny nám dělají trochu problémy. Musíme jezdit pomalu s průměrem pod 50 km/hod. a cestování není příliš pohodlné. Drncá to jak ve skříňové Ávii. U jeskyň jsme v poledne. Kupujeme vstupenky do té nejlevnější a i tak je to 40 dolarů na osobu. Atrakcí jsou tu mimo jeskyně svítící červi a jízda na lodičce. Cesta jeskyněmi je velmi slabě osvětlena. A skutečně. Přicházíme do míst, kde od stropu visí takové asi 30 cm dlouhé cancoury, do kterých ti červi údajně chytají mouchy. My jsme ale žádné mouchy neviděli. Každý červ /ty jsme taky neviděli, byla tma/ svítí. A protože je těch červů moc, je to moc pěkné. Na závěr nás naložili do velké lodičky asi pro 15 lidí a po řece, která jeskyněmi protéká, za naprostého ticha, osvětleného stropu červím světlem, vyváželi ven. Ticho a červí světlo vytvářelo magickou atmosféru. Pěkné. Vyrážíme dál. Náš cíl je Rotorua – místo kde pozůstatky sopečné činnosti jsou tou atrakcí, kvůli které tam jedeme. Cesta mimo nádherných výhledů nestojí za nic. Drncá to. Dnes jsem předal řízení Radce. Jezdila již po levé straně, když byla v Anglii, tak dostala důvěru. Měla z toho strach (jestli to jen tak nehrála), protože řídila bravurně. Největší problém při jízdě vlevo je odhad vzdálenosti vlevo u škarpy. A potom taky šířka auta. A velká zrcátka vykukují ještě o 30 cm na každou stranu. Do Rotorui jsme dojeli asi v 5 pm. Již při vjezdu vidíme různé čmoudíky. Na parcelách u domů vyráží za země teplé prameny a odtékají někam pryč v potůčcích. Dorazili jsme do kempu. Cena poněkud vyšší. 20 dolarů na hlavu a 8 dolarů za připojení auta na elektřinu.
Internet je za 10 dolarů. To nebereme. Teď je večeře, po ní porada, co zítra. A trochu nám začíná pršet. O přepršky přes den není nouze. Zatápíme v autě, protože klesla teplota, myslím tak na 14 stupňů. Začíná se vařit grog. Tak dnes zatím ahoj.
6. 11. 2014 – čtvrtek
Ráno si stěžujeme, že nešla elektřina. Chceme tu zůstat ještě jednu noc. Tak prý zůstaňte s autem na místě do 6 pm a když to neopraví, tak odjedete. Necháváme auto stát a vyrážíme do visitor centra. Levná pěkná trička, tak se nakupuje, získáváme informace a vybíráme návštěvu autentické vesnice Maorů. Zase peníze. Je to hrozné. Pořád chtějí platit. A ne málo. 30 dolarů = 510,- Kč. Vyrážíme. Pěšky. Je nám líto 2,5 dolaru za autobus. Po chodníku to neutíká. Hrozná dálka asi 3 km. Přicházíme včas. Docela pohlednej vysokej Maor, průvodce, začíná vykládat. Moc mu nerozumíme ( my co se učíme anglicky). Máme ale Radku a Janu a ty nám občas řeknou o co „ Go“. Hned na začátku mne zaujala informace, že maurský jazyk má pouze 15 písmen abecedy. To je pro děti ve škole bezva. To si snadno zapamatujou. Ovšem, oni sdružují písmena, jako máme u nás třeba „CH“. A potom z toho vznikají, pro nás naprosto šílená jména a názvy, které neumíme ani vyslovit. Např. Whakarewarewa – název vesnice. V celé vesnici vyvěrají geotermální prameny, všude to čoudí, všude to smrdí. A toho umí Maoři využít. Mají různě na návsi společné obrovské parní hrnce. Je to takový prostor ohrazený jakousi dřevěnou bednou (1,20×1,50 cm) a přiklopený prkenným víkem. Přijde hospodyně, dá do toho na podložce kus masa, my jsme konkrétně viděli rozpůlenou prasečí hlavu, položenou na podložce a pára, která vychází ze země a nemůže ven, protože jde do té bedny, to maso uvaří. Maorské hospodyně tam měli i jiné jídlo. To ale bylo zabalené do utěrky. V horkých tůňkách zase vaří v pytli brambory, kukuřici . . Maor zdůrazňuje, že přestože tam má jídlo několik rodin, nikdo si nevezme cizí. Viděli jsme i jiné zajímavé vybavení vesnice. Např . termální bazény na hygienu s různou teplotou vody. Chodí tam prý společně, ženy mají nějaké sukně, ale muži mají pouze ruku před očima. Ale nejvíce se nám líbilo vystoupení Maorské skupiny. Zpěvy, velmi znělé a pěkné a při tom různé tanečky. Urostlí 40letí chlapci a jejich partnerky (celkem jich bylo 6) nás zaujali. Když začalo vystoupení, přestalo mě být líto těch 30 dolarů, co jsme za to dali. Odcházeli jsme spokojeni na autobus. Bylo nám líto těch 2,5 dolarů, ale věděli jsme jaká je to hrozná dálka a šlapat po asfaltu nás fakt nebaví.
Po příchodu do kempu jsme se rozhodli popojet blíže k cíli našeho zítřejšího snažení. Zítra chceme udělat Tongariho crossing. Jde o výstup do kráteru sopky. Vyhaslé. Jedeme směr jezero Taupo. Na jeho konci v místě zvaném Turangi nacházíme velmi přívětivý kemp. V „ offise“ získáváme informace jak se přiblížit k hoře, k Tongariru a jak se nastupuje na trek.
7. 11. 2014 – pátek
Vstáváme časně v 6,15 hod. Musíme být v 7,30 na místě, kde nás vyzvedne autobus a doveze na začátek naší cesty, odkud vyrážíme. Z kempu vyjíždíme v 7,00 hod. Tak bych si to představoval každý den. Mám sebou ale partu dovolenkářů, kteří si rádi přispí. Za autobus z nás vymámili 30 dolarů. Hrůza . Vyrážíme. Je 8,30 hod. Cesta začíná velmi dobře. Je tu rovina. Máme před sebou cca 20 km s převýšením přes 900 m. Zatím si neuvědomujeme, co nás čeká. Na cestu je časový limit. Kdo v něm nedojde k cíli, toho hledá policie. To nás tak trochu žene vpřed. Je to paráda, jdeme rychle, fotografujeme. To trvá asi 4 km. Potom přestává legrace. Začíná kopec. Fouká vítr. Převčírem nečekaně napadl sníh a tak jdeme ve sněhu. Trochu to podkluzuje. Cestičku stoupající vzhůru střídají schody. Cestička a zase schody. Jde nás velká parta, celý autobus. Někteří v teniskách. Si myslím – jsou blbí. Když jsme vystoupali první kopec, tak jsem si říkal. „ ta malůvka u startu, co tam je nakreslenej ten profil výstupu, to asi není pravda, to se asi spletli. Je před námi rovina a takovej malej kopeček. Když se přiblížíme, kopeček narostl do nebývalých rozměrů a támhle nahoře vidím takové tečky, a oni se hýbou! Dochází mi, že jsou to lidi. Je pod nulou. Fouká ostrý studený vítr, pod nohama sníh a před námi kopec jako blbec. Těžce jdeme. Jako po schodech. Někteří ztrácejí morál. Třeba já. A člověk si říká? Proč sem lezu, vo co jde ? Nejsem blbej ? Myslím, že v podobné podobě si dávají takové otázky i ostatní. Jenže, jsme lidi a ti chtějí pořád něco překonávat něčeho dosáhnout a něco vidět. My konkrétně chceme horu přejít, zdolat a vidět nějaký sopečný jezírka. Jmenují se Smeraldiny. Jsou pěkná s průzračnou zelenou vodou. Padáme k zemi za větrem. Svačíme. A ejhle, ono to zespoda hřeje. A to sedíme na šutru. Jsme totiž na sopce a ta je pořád trošku aktivní. Čmoudíky okolo nás a smrad síry nám to neustále připomínají. Těšíme se na sestup. Chceme dolu. Do tepla. Nohy se nám klepaj (tedy mně určitě). Jenže, jak se říká „ chyba lávky“ sestup je horší než výstup. Nevím, kdo z vás šel 6 km z prudkého kopce. Je to hrozný. Šílený. Palce otlačené, chodidla otlačená a stehenní svaly nadranc. Aby to šlo z kopce rychleji, vložili místní horalé do cesty schody. Mnoho schodů šíleně schodů. Schody jsme začali nenávidět. Docházíme k našim zaparkovaným Motorhoumům. Moc nemluvíme. Těšíme se na horkou sprchu v kempu. Kemp. Parkujeme. Fernet. Pivo. Druhé pivo. Sprcha. To je pořadí našich činností po dojezdu. Lížeme si rány. Jsme opravdu unavení. Po schůzce v místní společenské místnosti jdeme spát. A spí se tu dobře.
8. 11. 2014 – sobota
Vyjíždíme z Turangi. Líbilo se nám tu. A zase až v půl deváté. Hrůza. Včera to byla vyjímka. Rekreanti český. Směřujeme na západ. Máme před sebou asi 220 km. Jedeme silnicí, oblast,í která se jmenuje „ Forgotten World Hwy“. Sám název napovídá – cesta ztraceným světem. Zřejmě nejopuštěnější část NZ. Stopadesát kilometrů dlouhá silnice se vine kopcovitou, zalesněnou krajinou, z toho 11 km po nezpevněné silnici kolem maorských opevněných vesnic, opuštěných uhelných dolů s památkami na ty, kteří už dávno nežijí. Cestu jsme si opravdu užili. Samej kopeček, řeka, ovce, krávy žádní lidé. Cesta je samá zatáčka. Nádhera.
My hladoví jsme se zastavili na rozcestí v místním hotelu, či co to bylo. Město, nebo snad místo, se jmenuje Whangamomona a má 170 obyvatel. Zvláštností je, že se tato krásná, ale výstřední vesnice v roce 1988 prohlásila za samostatnou republiku po neshodách s úřady. Potkali jsme zde skupinu asi 80ti letých převážně žen a ti se nás ptali, odkud jsme a povídali, že oni cestují na „trailu“. Nebylo nám to úplně jasné, dokud jsme je nepotkali na takových cestovních drezínách pro 4, jak cestují po kolejích. Mávali jsme si. V každém případě, my jsme se zde dobře najedli, popili piva a pokračovali dál do města Stradford. Jedeme sem proto, že chceme vidět (a už jsme z dálky viděli) zdejší obrovskou, monumentální sopku čnící k nebi z 0 metrů do 2700 metrů. Zakempovali jsme. V offisu je stará protivná Angličanka. Radka říkala:
„ to je určitě učitelka“ A má asi pravdu. Přijeli jsme poměrně brzy. Asi ve 4 pm. Radka se dává do řeči s místním 30letým mladíkem v kulichu. Jedna z jeho všetečných otázek byla . „Ty jsi přijela s těma důchodcema ?“. S jiskrným úsměvem nám to běžela sdělit. Neurazil jsem se. Jsem přeci důchodci. Všichni šli nakupovat. V plánu je i návštěva zdejší hospody. Jestli nějakou najdeme. Našli jsme, dali si místní točené pivko, nějaké místní dobrůtky a šli domů. Teď večer je pěkná zima. Přitápíme si.
9. 11. 2014 – neděle
Ráno je opět bez mráčku. Všude rosa, předzvěst pěkného dne. Jana vybrala dnešní trasu. Vyrážíme směr kopec, sopku Tanaraka. Nachází se v Egmont NP. Jedeme asi 20 km. Před námi je nádherná vyhaslá sopka. Stále zastavujeme. Fotografujeme a znova zastavujeme a tak stále dokola. Sopka s plotem, s krávami, s obrovským stromem . . . Fantastická podívaná. U paty má několik desítek kilometrů a ční do výšky 2700 m. Má pravidelný jehlanovitý tvar. Asi od polovičky je zasněžená. Od úpatí až ke sněhu je zarostlá takovým deštným pralesem. Z vrcholu stékají stovky potoků a potůčků, které vytvářejí přeje a vodopády. A právě ty nás dneska zajímají. Jedeme nahoru uzounkou silničkou zarostlou lesní zelení tak, že není ani vidět nebe. Zastavujeme na parkovišti a vyrážíme na krátkou vycházku k Dawson Falls.
Slyšíme dechovku. Tady v té výšce. Hudba přichází z nevelké dálky. Hádáme. Pohřeb? Svatba? Vyrážíme. Jdeme úzkou cestičkou v tropickém lese. Kapradiny, palmy a spousta tropických nám neznámých keřů, stromů, křovin a rostlin porostlých mechem a kapradinami nás svírá v hustě zarostlém lese, podrostu. Překonáváme potůčky a nakonec se dostáváme k vodopádu. Je to Dawson Falls. Na první pohled obyčejný vodopád. Je ale zasazen do fantastického prostředí. Vracíme se k parkovišti. Po cestičce potkáváme slavnostně oblečeného faráře a lidi. Na louce se shromažďují muzikanti. Všichni v černobílém oblečení- v uniformách. Je to dechový orchestr. Je to ten, co jsme slyšeli při našem příchodu. Ale co dělá tady? Radka se doptává a zjišťuje, že je tu svátek a tak jako každý rok i letos jdou hrát k vodopádu. Po poledni vyrážíme dál. Zítra musíme být ve Welingtonu a máme před sebou ještě dlouhý kus cesty. Jedeme k západnímu pobřeží NZ. Ve městě Havera zabočujeme k pláži Thavei. Luděk má chuť se vykoupat. Přijíždíme k pobřeží a vidíme černý písek. Zastavujeme, obědváme, sledujeme místní rybáře a někteří se jdou i vykoupat. (Radka a Luďa a my je fotografujeme v bundách) Pobřeží vypadá jako v Portugalsku v Algavre. Od pláže jdou strmé stěny 20 metrů vzhůru.
Dlouho se nezdržujeme a jedeme dál. Ve čtyři hodiny děláme zastávku ve městě Warganui. Jdeme do visitor centra. Právě zavírají. Necháváme si poradit co navštívit , okoukneme historický kolesový parník a už zase jedeme dál. Je mně špatně od žaludku. Předávám řízení Radce a jdu se léčit fernetem. Radka nás po hodině přiváží do kempu na pobřeží. Fouká to tu hrozně. Den končí jako obvykle. Udělat večeři, procházka, povídání u nalitého vína a jít včas spát, protože jsme po tom dni plném zážitků dost unaveni. Šli jsme se podívat k moři. Je odliv, takže jdeme kus po mokrém, černém písku. Je tu mělké moře a strašně fouká. Fotíme západ slunce. Nádherný, útulný kemp. Všude čisto a prázdno. Není sezóna.
10. 11. 2014 – pondělí
V noci trochu pršelo a oteplilo se. Vyrážíme po půl deváté. Před námi je asi 140 km do Wellingtonu. Zpestřujeme si cestu a v městě Waikanae sjíždíme z hlavní silnice a směřujeme přes Staglands Wildlife Park do městečka Upper Hutt. Chceme zde navštívit místa, kde se filmovaly známé filmy.
Když jsme odbočili z hlavní silnice, netušili jsme, co nás čeká. Silnice začala stoupat. A stále více. Silnice se začala zúžovat až se zúžila na jeden úzký pruh. Silnice se začala kroutit tak, že náš 7,5 m dlouhý karavan měl co dělat, aby se v zatáčkách vytočil. Začínalo nám být jasné, že musíme po této silničce překonat celý horský hřeben. Modlili jsme se, aby proti nám nic nejelo. Několik kilometrů nebylo místo na vyhnutí s protijedoucím. Když jsme asi po 10 km vyjeli do sedla, oddechli jsme si, nejvíce Pepa, který zrovna řídil. Některým členům osádky nedělala kroucená jízda dobře, a tak se rádi vyvětrali. Jízda z kopce na druhou stranu pohoří nebyla o moc lepší. V městečku Upper Hutt jsme udělali občerstvovací přestávku. Žádné místo, kde by se filmovalo jsme nenašli.
Jedeme do Wellingtonu, podívat se, kde budeme ráno najíždět na loď, abychom po ránu nezmatkovali. Po cestě tankujeme. Našli jsme samoobslužnou pumpu, kde stál 1litr nafty 1,23 dolaru, a to je hodně, hodně málo. (21 Kč) Vyrážíme hledat kemp. To se nám po kratším hledání daří. Parkujeme, vyndáváme židle, vaříme polívku a užíváme si sluníčka. Je 21 st. Celsia. Odpoledne jdeme na autobus a vyrážíme do velkoměsta. Wellington je hlavní město NZ. Couráme městem, hledáme jídelnu, nakoukneme do přístavu (strašně to fučí) a po té se autobusem vracíme. Jedna cesta 5 dolarů = 85 Kč. Večer je obvyklý program.
Novozélandským národním symbolem se stal nelétavý pták KIWI. Na obou ostrovech sídlí 6 druhů kiwi a jsou velmi, až kriticky ohroženi. Velkým problémem je zánik vhodných ekosystémů. Kiwi jsou velcí asi jako naše slepice, mají silné nohy a mohutné zobáky. Ale na divoké kočky a potulné psy nestačí. My ho ale určitě neuvidíme, je to totiž noční a velmi plachý pták. Dalším symbolem je kapradina, která dorůstá až 6ti m výšky a vypadá tedy jako palma. Listy jsou pouze na vrcholu. Viděli jsme ji všude na Severním ostrově. Všude se s těmito symboly setkáváme, na tričkách, oblečení, plakátech, všude.
Dnes se loučíme se Severním ostrovem, zítra ráno se přeplavíme na Jižní ostrov do Pictonu.
11. 11. 2014 – úterý
Ráno v 8,30 nám odplouvá naše loď – trajekt společnosti Interisladers. Musíme být v přístavu o dvě hodiny dříve. Plánujeme vstávání na 5,45 hod. V 5,00 hod. zvoní někde, někomu budík. Nikdo nereaguje. Každý z nás ví, že to není jeho budík. Ovšem po 5 minutách se ošíváme a hledáme, odkud ten zvláštní zvuk vychází. Z přihrádky na palubovce. V tom, mi dochází co to je. Včera jsem na parkovišti našel I Phona. Měl rozbitý dispej. Strčil jsem ho do přihrádky. Majitel měl nařízeného budíka na pátou a tak i my jsme měli budíček o páté. Pro příští noc jsem pro jistotu vyndal simku a vypnul mobil. Vyrážíme. Cestu jsme si včera projeli. Jenže hned u kempu jsme najeli na špatnou silnici a hned zrána si udělali takové cvičné kolečko. Fouká vítr, je nízká oblačnost, občas prší a my čekáme v obrovské frontě na nalodění až do půl osmé. Běžím do přístavu pro „ Long Black“ tak se tady jmenuje velká černá káva do kelímku. Ohřívám si ruce o teplý kelímek /3 dcl/ a pozoruji oblohu. Máme již zkušenost, že se počasí mění po rozednění k lepšímu. Vyplouváme načas. A opravdu. Ze zatažené šedivé se obloha mění na modrou s bělavými obláčky. Auto máme zaparkované na pátém poschodí a my sedíme v nějaké společenské místnosti a surfujeme na internetu. V Pictonu jsme za 3,5 hodiny. Vyjíždíme směr městečko Nelson. Tam nakoupíme, poobědváme a budeme pokračovat do cíle naší cesty do místa zvaného Marahau. První, co jsme v Nelzonu udělali, byla návštěva visitor centra. Tam dostáváme vždy cenné informace. Naše dotazy směřují na podrobnosti našeho plánovaného tracku v NP Abela Tasmana. V kempu v Marahau jsme v 6 p.m. Jednotlivá stání jsou oddělená živými ploty. V tom našem plotu je mandarinka. Nádherně voní. Na části stromu kvete, na části jsou už dozrálé mandarinky a na některých větvích jsou vidět všechny fáze dozrávání. Pro nás nezvyklý exotický pohled.
12. 11. 2014 – středa
Ráno se probouzím v 5 hodin. Něco slyším. To snad není možné. Zdá se mi, že slyším zase ten telefon jako minulou noc. Strkám hlavu do vikýře a zjišťuji, že to není budík ale nějaký zdejší pták, který vydává skoro stejné zvuky jako ten budík v telefonu. V půl deváté se přesouváme o kilometr blíže k moři k budově Aquataxy. Jelikož cesty, treky, vedou po pobřeží, turisti a tedy i my se nechávají převézt člunem o kus dál a potom se po stezce vracejí zpět ke svým autům. Měli jsme možnost vybrat si z několika možností a to zejména podle vzdálenosti jízdy lodí. Vybrali jsme tu, pro nás nejekonomičtější, rozuměj, nejlevnější. Koupili jsme si přepravu za 35 dolarů. Radka se ptala, kam máme jít, kde budeme nastupovat. Musela se zaptat znovu, protože odpověď byla zvláštní. „ zůstaňte tady, loď pro vás přijede“ – ale my jsme byli v budově a daleko od pobřeží. Netrvalo dlouho a pochopili jsme. Přijel traktor, za ním přívěs a na něm loď pro 20 lidí. A protože nás – cestovatelů bylo hodně, přijely ty lodě tři. Zaměstnanec firma, plavčík a řidič traktoru i člunu, odkontroloval seznam a my jsme nastoupili na loď. Dostali jsme plavací vesty a vydali se na cestu po silnici sedíc na lodi taženi traktorem. V zálivu jsme sjeli z cesty a vjeli do vody, do moře. Plavčík s námi a s lodí do vody nacouval, přesedl si k nám a vyrazili jsme na moře. Ukazoval nám pobřeží a pořád něco brebentil, brebentil anglicky. Radka nám občas něco přeložila.
Vysadil nás v nádherném polouzavřeném, idylickém zálivu, který se jmenoval Anchorange. Tak nějak jsem si v dětství představoval ostrov, kde ztroskotal Robinson Grusoe. Nádherná dlouhá pláž, za ní stráně menších kopců, zálivy v místě přitékajících potoků a to vše zarostlé svěží vegetací. Obrovské stromové kapradiny, mohutné staré stromy, které jsme znali pouze z publikací o pralese. Zde začínala naše cesta. Ukazatel nám říkal, že do kempu Old Macdonalds farm to máme 12,5 km a 3,5 hodiny cesty. Stezka šplhala prudce vzhůru k první vyhlídce a potom vedla úbočím asi 50 m nad mořem zpět do Marahau.
Výhledy na moře, na vzdálené ostrovy a do jednotlivých zátok byly moc pěkné. Stezka byla velmi pohodlná – pro důchodce. Jdeme mezi krásnými stromy, kapradinovými palmami, všude zpívají ptáci – nádhera. Okolo stezky bylo mnoho odchytových klecí na zdejší ptáky, které zřejmě instalovali zdejší ochránci přírody.
V půl třetí jsme u aut. Vaříme kávu a ve čtyři hodiny vyrážíme. Chceme dojet k jezeru Rotoiti. To se nám daří. Jsme tu před šestou hodinou. Jezero a hory v pozadí. Nádhera. Místní zeleň, zasněžené hory, modrá voda – kýčovitý obrázek. Skutečnost nám připomíná chladný vzduch. Jsme ve vyšších polohách. Vaříme grog, pak večeři v místní kuchyni. Není tu gril. To nás rozesmutní. Klobásky musí na pánvičku. K večeři máme smaženou slaninu /nádhera, a jak je dlouhá/, grilovací klobásky, fazole a místní toustový chleba opečený. Nevím, jak to vzniklo, ale dneska je mejdan u Paseků a Moučků. Nalezlo nás tam všech 10. Každej dal něco. Ovšem místní nejvíce. Radka koupila místní indický rum, jmenoval se Old Monk rum. Byl jako ten náš. Byl ale jemnější. Nebyl tam tak cítit ten líh z brambor. Bylo docela veselo. Obzvláště příhody Pasekovic rodiny nás dostaly do varu. Smáli jsme se jako blázni. Kdo by to do nich řekl. Takový distingovaný pár. Ale i ostatní na sebe vykecali řadu úsměvných příhod. Shodli jsme se, že ten místní rum je opravdu dobrý. Večerka je v půl jedenácté. Je pěkná zima.
13. 11. 2014 – Čtvrtek
Ráno se probouzíme do nádherného rána. Teploměr ukazuje pod nulou. Venku je jinovatka. Jsme vděčni za pohostinnost karavanů. Prádlo, které se venku suší, je zmrzlé. Co se dá dělat. Nakládá se zmrzlé a musíme vyrazit na cestu. Hned ráno jsme viděli v jezeře několik úhořů delších jednoho metru. Rybáři mezi námi jásali. Nejsme rozhodnuti, co budeme dnes dělat. Necháváme to až po návštěvě informací /visitor centrum/. Vyrážíme směr západní pobřeží, konkrétně do města Westport. Městečko připomíná to z amerického středozápadu. Nizoučké domky i obchody. V kempu platíme 18 dolarů na osobu a kdo chce připojení na Wifinu, musí ještě 5 dolarů přitlačit. Ó, jaká láce v Česku.
Okoukneme kemp a jedeme na procházku po pobřeží a okouknout zdejší lachtany. Anglicky Seal. Z dálky vidíme pár nějakých potvor jak se válí mezi šutry na břehu. Nejsem zoolog a tak vlastně nevím, co to je. Vypadá to ale na lachtany. Pobřeží bylo kouzelné a připomínalo to anglické nebo skotské z těch seriálů, co se na ně dívají naše ženy. Jak to v nich vždycky všechno dobře dopadne. Procházka byla také kouzelná. Po vršcích příbřežních kopečků, při západu slunce a divoce rozbouřeném moři. K tomu fučí věčný vítr. Kdybych byl malíř, namaloval bych to. A tak se den choulí ke konci a já čekám, jak to dneska večer dopadne. Zatím ahoj, nazdar.
14. 11. 2014 – Pátek
Ráno mrholí. Naše předsevzetí, že vyjedeme v osm hodin, nám nevyšlo. Je půl deváté. Jana vybrala na dnešní den track. Je to asi 5 hodinová vycházka deštným pralesem. Městečko, kam jsme dojeli se jmenuje Punakaiki. Místní zajímavostí jsou takzvané „palačinky“. Jsou to skály navrstvené po asi 10 cm vrstvách. A potom jsou tu skalní útvary zvané Blowhole. To se nechá prodle slovníku přeložit, jako „ velrybí nozdry“. A je to tak. Dírami, jeskyněmi protlačuje příboj vodu skalami do takových uzavřených prostor, které vytvářejí skalní stěny okolo skal pobřeží. Obdivujeme! Jé ! Potom vyrážíme autem a jedeme podél potoka Pororari River asi 6 km směrem do hor. Je to součást Inland Pack Track. Na začátku údolí je tabulka – cesta nezpevněná, vjezd karavanům se nedoporučuje. Této výzvy nedbáme. Jedeme větším autem na výchozí místo s tím, že se pro něj vrátíme až dojdeme k prvnímu. Zastavujeme na malém travnatém plácku. Vyrážíme. Asi po kilometru je pomníček s kovovou deskou. Im Memorial a jména asi 10 lidí. Zahynuli v jeskyni, která je nedaleko. Jdeme se podívat, kde a co se těm nešikům stalo.
Jeskyně nás ničím zvláštním nepřekvapila. Vytékal z ní potok a tak jsme usoudili, že je v jeskyni zastihla velká voda a oni se utopili. Při cestě potkáváme takovou divokou slepici. Zdejší lesy jsou jejím domovem. Je krotká. Jdeme pralesem. Ve svém životě jsem byl v pralese na Boubíně v Malajsii a v Austrálii. Boubín není prales, to si Češi jen namlouvají a ten v Malajsii byl slabším odvarem toho zdejšího.
Stezka je doslova vysekaná a vyřezaná mezi popadanými velikány a hustým podrostem. Stromy jsou popadané přes sebe. Pro člověka je les neprostupný. A opět kapradiny, mechy, lišejníky, palmy, obrovské a vysoké stromy. Tam, kde jsou stromy přeřízlé, vidíme nádherné zdravé, červené dřevo. Je nám líto, že takové krásné stromy tu shnijí. Na chatě do krbu by se to hodilo. Po asi třech hodinách chůze, přicházíme k civilizovanější části a podél řeky docházíme na parkoviště. Zajímavý byl i přechod přes řeku po lanovém mostě. Houpal se a měl nosnost pouze 5 osob. Bereme Oldovo auto a jedem pro druhé auto, které je zaparkované na začátku dnešní cesty. Tím se nás tam dopravilo všech 10. Vracíme se a vyrážíme směr Hokitika. Chceme tam kempovat. Máme před sebou 70 km. Hokitika je menší městečko. Je rozlehlé, protože silnice jsou široké více jak 12 metrů, potom je 3 metry pruh zeleně, potom chodník, potom zeleň a nakonec dřevěné domy. Jsou strašně nízké a placaté. Celkový dojem z městečka je vzdušnost, rozlehlost, klid. Při příjezdu do města přejíždíme koleje a já říkám Radce, která řídila. „ Vidíš, jak jsou ty koleje vorezlý, tady nejel vlak alespoň půl roku „. To se ovšem nepotvrdilo. A za chvíli vlak s „ šílenou“ sirénou vystrašil Luďka, když chtěl koleje přejet a on zrovna jel vlak.
Zajímavé zde je, jak se Novozélanďané starají a chrání si přírodu. Všude jsou pěkně upravené cesty, v určitých úsecích jsou záchody. I když jsou někdy nesplachovací, vždy je tam papír a dezinfekce na umytí rukou. Pečlivě zde třídí odpad, v kempech mají plno popelnic: na papír, na petky, na plechovky, organický odpad . . .a opravdu to dodržují.
Pro oči nádhera je už jen pohled z okna za jízdy. Rostou tady nádherné, obrovské stromy jako solitéry. Ať už jsou to borovice, duby nebo nám neznámé stromy. Zřejmě, jak je tu vlhko (vlastně denně prší), rostou rychle do výšky i šířky – nádhera. A mezi nimi se pasou ovce, krávy . .
Protože jsme jižněji, vzdalujeme se od rovníku, dostáváme se do stále hlubšího jara. Podél silnic jsou svahy porostlé nádherným žlutým janovcem. Kvetou zde kaštany a na druhé straně tu zrají mandarinky, citrony a pomeranče.
Dnes jsme zakempovali v maličkém, domácím kempu: 1 záchod s 1 sprchou, kuchyňka, jako když patří domácím. Poprvé vidíme nějakou zahrádku, začínají růst fazole, hrách, sazenice salátu, rajčat, ředkvičky. Jako u nás v dubnu, květnu.
15. 11. 2014 – sobota
Nemáme program na dnešek a tak vyrážíme do Info centra. Otvírají až v 9 hod. Je sobota. Zjišťujeme, co a jak a děláme si plány. Hlavní ulici kde, jsou soustředěny všechny obchody, bereme útokem. Všichni již přemýšlí, co povezeme domů. V obchodě s tričkama se na nás usmívali. Měli proč. Vyplenili jsme jim regály. Zastavili jsme se v obchodě, který hlásal, že obchodním artiklem je Jade. Jak jsem se nechal poučit z anglického Notic – Název Jade se používá pro dva kameny Jadeit, je černý a nefrit ten je zelený. Kameny jsou umělecky zpracovány, obroušeny. Chtěli bychom je. Jsou přirozeně krásné. Ale ty ceny ! Dneska je zvláštní den. Hodně prší ale vždy jen chvilku 5 – 10 minut. A přestane. Chvílemi je vidět modré nebe. A zase chvilku prší a tak pořád dokola. I když je nízká oblačnost, je hodně světla. Svítí skrze mraky a to je příjemné. Teplota ujde, je kolem 15 stupňů. Nákupováním jsme se zdrželi. Jedeme 138 km a jsme v městečku Franz Jozef Glacier. Je 1 pm a my máme hlad. Nejdříve jdeme do informací a zjišťujeme možnosti. Chceme vidět místní ledovce – Franz Jozef a ledovec Fox. Dnes toho již moc nestihneme. Nakupujeme něco v pekařství /mimochodem, v pekařství nepečou chleba. Je to spíše cukrářství, nebo něco mezi tím./ Hledáme, kde se najíst a občerstvit. Většina z nás končí v jakémsi místním rychlejším občerstvení. Výhoda je, že jídlo mají vystavené za sklem a tak víme, do čeho jdeme. A protože nejsnáze se objednává „Chicken and chips“ – kuře s hranolkama, dáváme si to všichni. Nejdříve dostáváme vychlazenou vodu z vodovodu. Díky za ni. Máme žízeň. A po té přinášejí kuře. Vážení tak šťavnaté kuře jsem ještě nejedl. Přímo z něj tekla šťáva. Vzhledem k tomu, že před názvem „chicken“ byl ještě nějaký přívlastek, domníváme se s Věrkou, že možná nešlo o kuře. Maso bylo trochu tmavší. Možná to bylo kuře od nějaké jejich divoké slepice, co jsme potkali v lese. V každém případě to bylo bezva. Jak já říkám – dalo se to jíst. Dochází zásoby. Jdeme do konzumu. Navrhuji, že dnes budeme vařit večeři Pepa a já. Plán je udělat tzv. Liďákovy brambory a k tomu zeleninu z pánvičky. Vážené dámy, tady je recept /ostatně dávám ho do povídání z cest pokaždé/ – Brambory oškrabat, nakrájet drobněji, asi osminky. Cibuli – půl až jednu na osobu, česnek dle chuti, nejméně jeden stroužek na osobu, vše nakrájet na drobno. Může se přidat trochu opražené slaniny. To vše dáte na silný alobal, osolíte a pokropíte olejem. Já dávám olivový. Potom to opatrně zabalíte do alobalu, ne do hroudy ale pěkně do placata a 4 x obalíte alobalem. Dělejte to max. pro dvě osoby. Můžete to dát přímo na rozžhavené dřevěné uhlí. Nebo na gril. Tam to ale trvá trochu déle. Čas pečení – odhadem dle zdroje tepla. A zatímco jeden hlídá brambory, druhý nakrájí zeleninu na pánvičku / nebudu vám psát, že jí musíte umýt, dámy/ Vše co máte po ruce – mrkev, brokolici, cibuli, petržel, celer, prostě cokoliv, co máte rádi a pěkně pomalu na přikryté pánvičce dusíte na oleji, dokud vše nezměkne. Pokud je k dispozici trouba, tak to vražte do trouby.
No a tohle jsme s Pepou chtěli dělat. A nakoupili jsme si suroviny. Bohužel, v kempu není gril. Necháme to na zítřek. Kemp není nic moc. Již podruhé je méně vybaven, ale je levnější 12,5 dolaru na osobu. Dostáváme se do něj po kratším hledání. Paní v Offisu je velmi upovídaná a vstřícná. Vaříme kávu, čaj a topíme si. Plánujeme a každý říká svůj názor. Já mlčím. Vím, že nakonec bude stejně vše jinak. Vše se vyvíjí podle našeho času a podle stavu na místě. Plánovat se ale musí. Není co dělat a tak Pepa vytahuje kostky. Mastěj kostky zatím co já píši. Vyhrává Radka a Věrka. Okamžitě začínají pochybnosti, co ten Filip doma když ona vyhrává, podle známého přísloví. Štěstí ve hře smůla v lásce. Radka hrdinně odráží útoky ostatních. Věrka je vedle mne a tak tu si pohlídám.
Zatím, co sedíme v autě, venku prší. Chvilku přestává a tak se chystáme na vycházku. Měl bych vám také napsat něco o NZ, o lidech, o silnicích prostě o tom, jak to tu vypadá. A tak se pokusím. Zélánd je krásný, příjemný, zelený, voňavý, vstřícný, bezpečný, ale pro nás drahý. Větší část NZ je rezervací. A tak nikde nejsou vidět rekreační chaty a hotely .
Lidé – připadají mi tak nějak strašně obyčejní, nikdo není nijak zvláštní. Maorové mimo výjimek nejsou příliš pohlední, ale jsou příjemní. Alespoň ti, s kterými jsme se setkali. Jsou otužilí. V informačních centrech jsou mimořádně vstřícní a příjemní. Když je požádáme, dokáží okamžitě na dálku zajistit kemp nebo výlet lodí a hned vydají voucher nebo lodní lístek. Nezapomenou popřát „ Happy day“. To samé je v obchodech.
Provoz na silnicích je velmi klidný a ohleduplný. Silnice jsou mimo dvou hlavních tahů úzké. V některých oblastech hodně, hodně klikaté s výrazným stoupáním a klesáním. Před každou zatáčkou je uvedena doporučená nájezdová rychlost a jak jsme se přesvědčili, přesně to odpovídá. Protože silnice většinou nemají pangejty, mají je nakloněné zprostředka ke kraji dost výrazně. Více jak u nás. V zatáčkách to řeší tak, že je silnice klopená. To mám někdy strach, jestli se nepřeklopíme. Většina mostů je úzká. Pouze pro jedno auto. Proč stavět široké mosty, když je tu tak malý provoz. Někdy se stane / a nám se stalo několikrát /, že se zastaví auta na protilehlých stranách a dávají si přednost. Mají zde i mosty, které jsou společné pro vlak a auta. Je široký tři metry a jede buď vlak a nebo auto. Jenom nevím, jak je to s předností v jízdě. Jeli jsme jednou i tunelem s jedním pruhem. Byl tak ouzký, že jsem trnul, abychom nebrnkli zrcátky. V městečkách jsou ulice hodně široké. Jezdí se rychlostí okolo 30 km/hod. Auto zastavuje před přechodem, pokud vidí lidi, 10 a více metrů. Nám se jezdí po zdejších silnicích velmi dobře. Trochu problém nám stále dělá odhad vzdálenosti na levé straně k pangejtu, protože máme volant vpravo, a tak občas ty příkopy vymetáme, jak se říká.
Nákupy jsou bez problémů. Jenom náš chleba, nebo něco, co se mu podobá, nám chybí. Pojídáme toustový chleba upravený v toustovači. Platíme buď hotově, nebo kartou. Igelitové sáčky tu nemají. Mají papírové. U pokladny nám sami naskládají nákup do tašek /asi igelitových/ a zeptají se, jestli chceme účet. Mají tu bezva žluté máslo takové to, jak ho známe z mládí. Má i máslovou chuť a ne jako to naše, margarínovou. Mají tu obrovský výběr piva i vína. My pijeme Country White vine z takových těch třílitrových krabic. Je opravdu výborné. Mají ho v provedení suché, polosuché. Je to směska . Ochrana přírody a životního prostředí je naprostou prioritou a u zdejších obyvatel již zažitou skutečností. Každá domácnost třídí odpad. Koše na odpadky jsou ve městě i v přírodě velmi málo. Každý si má odpadky donést domu. U nás by tato filosofie neuspěla a bylo by to na zemi. Nikdo, ale opravdu nikdo nekálí v přírodě. I my jsme se podřídili. Záchody jsou všude. U každé cesty v přiměřených vzdálenostech. A vždy je tam papír. Je tu všude čisto. Žádné skládky, nikde bordel. Je to neuvěřitelné.
Když jedeme krajem, vidíme krásnou zelenou přírodu, ovce, jehňátka, krávy s telátky všech možných barev a máme z toho takovej hezkej pocit. Stavby jsou tu vesměs přízemní dřevěné. Nejsou vidět žádné statky, krávy jsou stále venku a jenom na dojení jdou zřejmě domů. Často jsou tu v ohradách „červení jeleni“, kterých se tu také hodně chová.
16. 11. 2014 – neděle
Dnes vyrážíme opravdu brzo. Máme toho hodně před sebou. Popojedeme pár kilometrů a jsme u Franz Josef Glacier (ledovec). Teda na parkovišti. K samotnému ledovci jdeme asi půl hodiny. Okolo nás je široké řečiště plné valounů a písku. Kdysi, asi před 30 lety, dosahoval ledovec až sem. Globální oteplování dělá divy a tak dnes ubývá čím dál rychleji. Některé větší kameny jsou porostlé drobnými červenými lišejníky. Vypadá to, jako kdyby byly natřené barvou. Nad hlavou nám hučí vrtulníky. I nám nabízeli možnost proletět se. Nejkratší let stál asi 260 dolarů na osobu/ 4420,- Kč/. To je mimo naše možnosti, ale musí to být životní zážitek. Návštěvu dalšího ledovce Fox Glacier jsme vypustili a místo toho jedeme na Lake Mathevson. Bohužel, je pod mrakem a tak kombinace jezera s pozadím zasněných hor nám uniká. A to především fotografům. Jezero jsme obešli a stále dokola, jako už mnoho dnů obdivovali stromy, keře, jezero – prostě zdejší přírodu. U parkoviště stojí pěkná, moderní přízemní stavba – sklo a dřevo. A jak to z ní vonělo. Byla to malá restaurace. Každý z nás si dal něco jiného a všichni chválili, jak si pochutnali.
V restauracích je zajímavý způsob objednávání a placení. Nejdříve si vyberete z nabídky, poté nahlásíte paní za pultem a zaplatíte. Dostanete číslo na asi 40 cm stojánku a jdete si sednout. A když je jídlo uvařené a připravené, přinesou vám ho rovnou z kuchyně. Komu ho mají dát, poznají podle čísla. Někde to probíhá tak, že při placení nahlásíte jméno a obsluha z kuchyně vykřikne vaše jméno a vy se přihlásíte. Je nutné umět anglicky spelovat /hláskovat/ svoje jméno.
Začínáme tušit, že máme málo času na to, co máme ještě naplánováno a chceme vidět. Hrůza! Proto po obědě vyrážíme a ženeme se vpřed. Jedeme a jedeme. Větší část cesty je při pobřeží. Mnohokrát zastavujeme, díváme se, labužnicky vnímáme vše okolo nás. Je to nádhera! (kolikrát jsem to již napsal) Dlouho to již trvat nebude. Dnes jsme urazili 276 Km. To je na ty naše „bedny“ dobrý výkon. Průměrná cestovní rychlost je 50 Km/hod. V půl sedmé přijíždíme do Holiday parku u Lake Hawea. Je skoro prázdný, velmi příjemný. Přichází bodrý chlapík menší postavy. Neustále si dělá srandičky. A my mu oplácíme podobně. Dostáváme místa za 17 dolarů na osobu. K dispozici je velká kuchyně – lednice, dva sporáky, 4 topinkovače, plynový gril atd. I ostatní vybavení je na úrovni. Dnes jsme si s Pepou dobrovolně vzali službu a připravili „Liďákovy brambory s dušenou zeleninou“ /brambory, mrkev, fazolkové lusky, brokolice, patizon, cibule, česnek/ k večeři. Chutnalo nám. Potom oblíbená značka našeho vína Country White, pobesedovali a neobvykle brzo v 22,30 šli spát. Naše dvojčata, Julinka s Claudinkou mají dnes narozeniny – 9 let. Posíláme jim moc pozdravů a pusinek.
17. 11. 2014 – Pondělí
Včera jsme si řekli, že budeme vyjíždět dříve, tj. v 8,00 hod. To se nám povedlo. Bodrý chlapík – šéf kempu se s námi loučí. Na konverzaci si vybral mne. To neměl dělat. Něco rozumím, něco ne. A tak na něj vychrlím naučenou formulku. „ pleas, you speak very slowly because my english language is very, very bad“, mužík se usmál a řekl anglicky. „Its nothing, I don´t speak Czech language“. Považoval to za dobrý vtip a hrozně se tomu smál a popřál nám Happy Day. Opět jedeme mezi horami. Opět zastavujeme. A opět fotografujeme a obdivujeme. Kolikrát už se to opakovalo! Do Qeenstownu dorážíme za 2,5 hodiny. Vypadá to tu jako ve Švýcarsku. Město přízemních domečků, sevřené mezi horami s modravým jezerem, modrou oblohou a všude zeleň, sluníčko do toho – pěkné. Je to město „mladých“, kteří fandí a provozují adrenalinové sporty. Všude tu jsou nabídky na let na rogalu, sjezd na divoké vodě na raftu, divoká jízda motorovým člunem mezi skalami apod.
Jako vždy nejdříve jdeme do informací. Zjišťujeme, zda je volný kemp v Te Anau, to je místo 175 Km vzdálené, kam chceme dojet a spát tam. Zároveň si zajišťujeme místo v lodi na Millford Sound, ten je ještě o 120 Km dále. Chceme mít jistotu. Vše platíme a vyrážíme do města na krátkou procházku. Na kávu.
Jsou tu docela pěkná děvčata na rozdíl od severního ostrova. Většinou mají sukýnky nebo kraťasy a někdy černé punčocháče. (možná punčochy, já to nezkoumal). Chlapi se po nich otáčejí stejně jako v Čechách. Ach ta chlapská představivost!! Viděl jsem i pěknou černošku. I u mne zapracovala představivost.
Nakupujeme v supermarketu, v KFC oblíbené kuře a jedeme se najíst za město k nádhernému jezeru Lake Wakatipu. Zatavujeme. Na plácku jsou stoly a my jíme oběd z KFC.
Vyrážíme. Do Te Anau to máme tak tři hodiny. Cesta ubíhá. Předávám řízení Radce a beru na klín počítač a píši. Je dobrá silnice. Kemp máme zaplacený a tak probíhají jen formality. Přihlašovací formulář a přikupujeme Wifi internet za 5 dolarů. Kemp vypadá velmi pěkně a je dobře vybaven. Zabydlíme se a je 5 hodin. Vyrážíme se projít do místního městečka.
Jak probíhá život v našem autě.
Je nás tu šest. Jedna dvojice leží vzadu, tam je dvoulůžko. Říkám mu „lovers bed“. Potom je jedno dvoulůžko pod střechou. Tomu říkám „lookout bed“.Jsou to lůžka, která se nemusejí skládat. Můžete na nich mít věci ( bordel). A potom je dvojlůžko, které se musí přes den složit. Tomu říkám „ Záhořovo lože“ nebo také: “ badly off, nebo Poor bed. Prostě stojí za prd. Vzadu spí Hummelovi, nahoře Chrastinovi a Radka s Janou na té rozkládačce. Když jedeme, řidič a spolujezdec se maj. Pěkně se jim sedí, mají výhled a teplo. Ti čtyři vzadu mají sedět na lavici proti sobě a mají být připoutaní. To se samozřejmě nedodržuje. A tak někdo sedí, někdo leží a připoutaný není nikdo. Pérování je špatné a tak cesta není příliš příjemná. Jsem sobec a tak raději řídím.
Se spaním není příliš problém. My chlapi dáme ženám z večera šanci být o samotě a připravit se do postele. Ale moc času jim nedáváme. Jak to vypadá v noci to opravdu nevím, protože spím. Zatím si nikdo nestěžuje, asi spíme všichni a nikdo nenaslouchá. Spíme tu moc dobře. Nemáme starosti. Ráno je zajímavé. Všichni jsou od půl sedmé vzhůru, ale všichni dělají, že spi. Nikomu se nechce z postele. První vstává Radka a chodí rozjímat někam poblíž. Potom se vytratí chlapi. Spěchají na záchod. A potom zbytek osazenstva. Myslím, že největší spavec je Jana. Jak se říká : Vstává v sedm, ale probouzí se v osm. Než se vrátím z umývárny, už se dělá snídaně. Většinou snídáme v kuchyni v kempu. Ať děláme, co děláme, trvá nám to ráno jednu a čtvrt hodiny. A potom vyrážíme. A T Tak to jde každý den. Nevím, možná, až se vrátíme do Česka, si doma udělám palandu, kde se nebudu moct posadit a alespoň jednou v týdnu se spolu všichni sejdeme, abychom se spolu vyspali. Možná nám to potom připomene ty pěkné chvíle na NZ.
18. 11. 2014 – Úterý
Dnes máme v plánu navštívit Milford Sound. Je to vyhlášený národní park. Je to dlouhý fjord, jehož stěny ční do tisícových výšek. V Qeenstownu jsme si koupili lístky na prohlídkovou loď, která odjíždí v 11 hodin. Z Te Anau to máme do Milford Sound 120 Km. V průvodci se dočítáme, že můžeme mít po cestě problémy. Jednosměrný tunel, kde se čeká a potom také sníh. Rozhodujeme, že vyrazíme dřív. V 7,00 jedeme. Je chladno, tmavé mraky ale i sluníčko. Otvírají se krásné výhledy a panorama vysokých hor před námi a okolo nás osvětlené ranním sluncem spolu s tmavými mraky je velmi působivé. Několikrát zastavujeme a fotografujeme. Nejnáruživější fotografkou je Jitka Paseková. Má svůj vyhraněný styl, dává si hledáček fotoaparátu k levému oku, i když je pravačka. To hodnotím, to bych nedokázal. Trochu nás vyděsil blikající nápis po cestě, který upozorňuje, že musíme mít sněhové řetězy, že je v cestě sníh. A to navíc začíná sníh poletovat, je na nule. To ve mně zatrnulo. Postupem cesty ale zjišťujeme, že to platí pro vedlejší hřeben. Blížíme se, vystoupáme klikatou silnicí hodně vysoko k tunelu. Opravdu je jednosměrný řízený semaforem. Zelená. Jedeme. Tunel je vyražen dolu z kopce. A potom jenom klesáme a klesáme. Zatáčka za zatáčkou. Je kolem 5 stupňů Celsia. Mraky, které nás provází od rána, klesly a prší. Zastavujeme u přístaviště. Jsme tu zbytečně brzy a tak jdeme do Cafe na Long Black, jak zde říkají velké kávě.
Naše přání, aby nepršelo, nám nevychází. Chvíli prší málo, chvíli hodně ale hlavně, mraky jsou nízko a tak focení je ohroženo. Z osmi lodí v přístavu je ta naše nejmenší. Jsme rádi. Malá loď má větší manévrovací možnosti. Loď je pro 80 cestujících. Nastupuje nás ale jenom asi 25. Máme celou loď pro sebe. Je krytá a uvnitř příjemně vytopená. V čele místnosti je samoobslužný pult s hrníčky a vařící vodou v zásobníku. Každý si může uvařit kávu nebo čaj dle libosti. Původně jsme si představovali, že pojedeme v nějaké otevřené lodi – v zimě. Na to jsme s připravili. Máme podvlíkačky, alespoň 4 vrstvy mikin, pláštěnku a teplou bundu. Na hlavu kulichy a kapuci. A tak, když jsme vlezli do vytopené lodi, hned vrstvy shazujeme. Kapitán vede loď těsně u levého břehu a pořád něco vykládá, čemuž většina z nás nerozumí. Loď se natáčí přídí ke skále a zastavuje. Dva malí tučňáci se škádlí na kamenech a opodál se povalují lachtani (asi). Lidi šílí, fotografují jako o závod. Sound je asi 10 km hluboký a 1 – 2 km široký. Strmé štíty končí ve výšce 1 800 až 2 200 m/nm. Je to strhující podívaná. Ostatní lodě, vracející se po druhé straně zátoky, jsou tak strašně maličké, že připomínají dětské hračky. Horské štíty okolo nás mají zasněžené vršky. Po strmých stěnách stékají stovky vodopádů. Velkých ale i malých. Kapitán zajíždí pomalu pod jeden z nich. Loď je krytá a tak je to docela zážitek. Někteří z toho mají dětinskou radost. Například Radka. I když je celou zmáčená. V teple lodi, všichni u oken nebo na otevřené palubě si uvědomujeme, že sem se už asi nikdy nepodíváme. Škoda. Chtěli bychom ty krásy vidět osvětlené sluncem, tak, jak to vidíme na fotografiích.
Loď vyjíždí na širé moře a to o sobě dává vědět velkými hlubinnými vlnami. Loď se zvedá a klesá, naklání ze strany na stranu. Kapitán otáčí loď a my se vracíme po druhé straně zátoky zpět. Bylo to zajímavé, budeme vzpomínat. Nasedáme do našich pojízdných domovů a vracíme se 120 km do Ta Anau. Zde uhybáme na Southern Scenic Tourism Route. Je to silnice vedená moc pěkným krajem. Jedeme směrem na Invercargili. Jedeme „ Pohádkovým krajem“ tak nazývám ty zelené spasené kopečky s ovečkami a osamocenými stromy. Střídavě prší a svítí sluníčko. Jsme v oblasti, které se říká Wetland – mokrá země. Prý tu prší každý den v roce. Horší je ale vytrvalý vítr z jihu od Jižního pólu. Hledáme kemp. Daří se nám v městečku Riverton. Je na pobřeží a tak to tu taky pěkně fučí.
19. 11. 2014 – Středa
Dnes máme den dlouhého přesunu. Dlouhou cestu krásným krajem si zpestřujeme zastávkou u vodopádu Mc Lean Falls. Odbočujeme a jedeme 5 km po prašné silničce, která končí na parkovišti. Procházka k vodopádu, divení, fotografování a zase zpět k autu. Je to příjemné přerušení jízdy drkotajím autem. Voda v říčce a hlavně na vodopádu je barvy černého piva. Další zastávku máme u zátoky Nugget Bay. Jsou zde zajímavá skaliska a nedaleko bílý maják na skalnatém výběžku. Jdeme se na maják podívat. Vidíme krásné pláže, zalité sluncem, zajímavá skaliska, ale vidíme i blížící se tmavý mrak. Ten tu bude za pět minut. A byl. Cedí z něj velmi drobně ale vytrvale. Přidáváme do kroku.
Dostal jsem výtku od Radky, že píši o všem možném ale málo o lidech. Je to jednoduché. S lidmi se setkáváme velmi málo. NZ je vlastně taková opuštěná země. Jedeme třeba celý den a nikoho v dohledu nevidíme. I aut potkáváme velmi málo. S lidmi se potkáváme jenom v kempech, ve městech a v informacích. A to jsou většinou cizinci. Malá městečka, když tam zastavíme, jsou pustá bez lidí. Je to také tím, že jsou rozlehlá a všichni jezdí autem. Jak už jsem psal, lidi s kterými nejčastěji jednáme – v kempu, v informacích v obchodech jsou všichni mimořádně vstřícní a milí. To v Evropě není. Potkáváme i lidi na trecích. Všichni se zdraví. Morning, Helo, Hi a nebo taky nazdar, to když mě to přestane bavit zdravit po jejich. NZ je tak málo zalidněn, že stále jedeme neobydleným krajem. Pouze ovce, krávy a občas nějaká menší stavení, asi hospodářská.
Dámská móda a jejich, ženských, oblékání, což sledujeme, když zajedeme do města, to je hrozný.“ Nastrojené“ modely – figuríny ve výlohách připomínají sjezd čarodějnic. Chlapi, s těmi je to lepší, i když nějaká ta extravagance se taky objeví. Čeho jsem se také všimnul, nikde žádná nahotina. Ani na reklamách, ani v tiskovinách. Žádnej sex shop jsme nepotkali. Nejsou tu ani žádné malůvky na zdech či ohradách. Víte, jak se pozná cizinka ve městě, když prší? ( A tady prší hodně často.) Pozná se podle deštníku. Novozelanďané deštníky nenosí. Domy ve městech jsou postaveny tak, že mají vysunutou stříšku směrem nad chodník. Pokud je proluka mezi domy, je tam postaveno takové podloubí. Když jsou někde místa nezakryta, tak jim to nevadí a hold trochu zmoknou. Školní děti chodí do školy ve stejnokroji. Kluci mají krátké modré kalhoty, podkolenky a košile s rozhalenkou. Holky kostkované sukně v různých barvách pod kolena. To zřejmě proto, aby puberťáky nedráždily. A k tomu blůzičku a jakési bolerko. O přestávkách skotačí na zeleném trávníku okolo školy. Většinou na trávě běhají bosky.
Naše dnešní cesta končí v Dunedinu v kempu. Chvíli nám trvá než ho najdeme. Je pěkný ale malý. Patří do skupiny „ Top 10 „ a ty jsou pěkné. Na Offisu u šéfové kempu zjišťujeme, jaké jsou zde možnosti. Sestavujeme plán na zítra. Večer končíme „ mejdanem na 7.“ To znamená, že to není u nás v autě, ale u sousedů. Venku je zima a vítr.
20. 11. 2014 – čtvrtek
Máme v plánu navštívit poloostrov Otago a část dne věnovat prohlídce města. Vyrážíme. Díky skvělé navigátorce Janě, prokličkujeme město rychle a míříme na špici poloostrova. Měli bychom tam vidět žluté a modré tučňáky a je tu také středisko výzkumu albatrosů. Po cestě zjišťujeme nedostatek nafty v nádrži. Zastavujeme u nějaké pani. Poptáváme se na „ petrol station“. Pani mi vleze do kabiny podívá se na měřič nafty a sdělí, že je to dobré, že dojedeme. Opravdu nás pobavila.
Poloostrov je hornatý a cesta okolo pobřeží velmi klikatá. Do cíle máme 54 km. Přijíždíme na parkoviště, před námi tři nízké budovy. Na ceduli je napsáno, že prohlídka je v půl dvanácté a stojí 30 dolarů. Rozpačitě obcházíme okolí. Žádný tučňák v dohledu. Vidíme racky, někdo říká, že jsou to ti slibovaní albatrosi. Ti mají nahoře černá křídla, poučuje Věrka. Albatros je druh racků, ale jsou větší. Jediná atrakce tu jsou kálící, poletující racci, všude hovínka. Zastavili jsme se pouze u místa, kde racci sedí na vajíčkách přímo u cesty. Druhý pokus, jedeme za plot, kam je přístup pouze autem (soukromý pozemek). Nastupujeme do aut a pokračujeme. Asi o 2 km dále na kopci je avizována možnost vidět tučňáky. Dojíždíme k horskému stavení a zjišťujeme, že i tady chtějí 55 dolarů na osobu za to, že nás terénními vozidly, ale až v 15,00 hod. dovezou k tučňákům. Odmítáme. Nejsme milionáři. Dáváme si kávu a jedeme zpět. Vynecháváme i prohlídku albatrosí výzkumné stanice a jedeme do města. Do Duledinu. Parkujeme u nádraží. Nádražní budova je moc pěkná. Vnitřní prostory obložené pálenýma kachlem – nádhera. Centrum města je nedaleko. Dáváme rozchod a každý si jde za svými zájmy. Střed města je takový „ Anglikánský „. Domy jsou ve velmi pěkném stavu. Prostředí je přívětivé. Dvě hlavní ulice jsou souběžné, velmi dlouhé a všude obchody a jídelny. Nakupujeme potřebnosti v supermarketu, jdeme k autu a jedeme Novým Zélandem dál. Chceme kempovat v městečku Oamaru. Dojíždíme na místo po půl šesté. Kemp je pěkný a jak zjišťujeme, pani v Offisu má kámoše v Praze a tak jsme hned přátelé. Upozorňuje nás, že je zde možno vidět tučňáky a hned na plánku ukazuje kde. Jsou dvě možnosti. Buď za peníze, nebo zadarmo. Za peníze je to na 100%, že uvidíme celou kolonii a zadarmo je nejisté, že jich uvidíme jen pár. Volíme zadarmo. Jedeme na místo jedním autem. Děvčata jdou do města, o pinguiny nemají zájem. Čekalo se poměrně dlouho. Řekl bych hodinu a potom se asi tři ukázali a pochodovali po pláži. Objevil se i tuleň nebo co to bylo za potvoru. Sváťovi dnes není dobře od žaludku (došla prevence), tak to zlehčuje. Ale v zátoce bylo nádherně, teplo a jen ti tučňáci se ne a ne objevit. Je tu asi 50 čekajících turistů. Domlouváme Ivě, ta má oči!! Ať kouká, hledá – nic. Olda navrhuje „čekáme do 7 hod.“ – nic – „tak počkáme do 7,15 hod.“ Najednou na druhé straně zátoky vidíme asi centimetrové čárky pochodující z moře. Jíťa přitáhné objektivem a jásá „jsou to, ti jsou nádherní.“ Fotografujeme, na PC se to přitáhne. Další návrh, počkáme do půl 8. – nic, a když už odcházíme, přímo pod námi se producíruje pěkný tučňáček. Koukáme, fotíme. Je roztomilý. Pak ještě vylezli z vody tři. Spokojeně jdeme k autu.
Jedeme do kempu. Je nádherné teplo 20 stupňů Celsia. Sedíme venku u stolu, večeříme a je opět se opakující obřad povídání a vzpomínání. Spolu se sklénkou. Jenom já jdu do postele. Již druhý den mě nepříjemně bolí žaludek. Nepiju s ostatními víno a tak si dovedete představit jak mi je. My ještě spokojeně vzpomínáme na ty malé špunty vylézající z vody. Jsme spokojeni. Jana s Radkou taky – že prý už dáme pokoj s hledáním tučňáků, když jsme je dnes viděli. Smějeme se.
21. 11. 2014 – Pátek
Ráno je teplo jako zvečera. To je předzvěst změny počasí k horšímu. Vyjíždíme. Směr Mnt.Cook. První zastávka je v městečku Omarama. Tankujeme. Jak do nádrže auta tak víno na večer. Prohlídka „ Antiques“ poblíž pumpy a jedeme dál. Mimochodem vypadalo to tam obdobně jako na Route 66 v Americe. Vzpomínka na zašlé časy. Po cestě děláme odbočku k přírodní zajímavosti. Jmenuje se Clay Cliffs. Jsou to skalní útvary opracované větry a deštěm, takové jako jsme v minulosti viděli v Melniku v Bulharsku a v Kapadocii v Turecku. Příroda vymlela slepence hlíny, písku a kamenů do vysokých špičatých věží. Tato zajímavost se nachází na soukromém pozemku. Platíme poplatek 5 dolarů za auto. Čísla aut píšeme na papír a společně s penězi vhazujeme do sloupku – dle návodu. Před námi v dálce se objevuje hradba zasněžených hor. Tam někde je Mnt. Cook. V městečku Twizel zastavujeme na oběd. V informacích získáváme rozumy a potom se rozcházíme na oběd.
Míjíme, nebo přejíždíme po mostíkách nádherné řeky. Pepa neustále básní o rybách. Směřujeme se proto podívat na nejvýše položenou pěstírnu Salamonů, česky lososů, na světě. V těchto horách je množství velkých jezer. Místní energetici využívají výškového rozdílu jezer, (a ten je výrazný), mnohametrový. Jezera jsou propojena širokými kanály a v těchto kanálech se pěstují lososi. Na konci kanálu přetéká voda do spodnějšího jezera přes turbiny a vyrábí el. proud. Sledujeme jak zaměstnanci krmí lososy granulemi. Ve vodě se to začne vařit, jak desítky ryb chňapají po žrádlu. Jedeme podél jezera Pukaki. Počasí se výrazně zhoršuje. Déšť doprovází vítr a honí naše auto ze strany ke straně. Potkáváme protijedoucí, prchající karavany. Asi to budeme muset v Mnt. Cook Village také otočit. Dojeli jsme. Cedí jako z konve. Zjišťujeme nepříznivou předpověď na příští dva dny. Okamžitě otáčíme auta směr jezero Tekapo. Slunce zapadá. Osvětlené vrcholky hor před námi spolu se zvláštně tvarovanými mraky vytvářejí nádhernou scénu. Nutí nás to fotografovat. Mraky – to je samostatné téma. To se ještě rozepíši. Teď jsme ale dojeli k jezeru Tekapo zabydleli se a vrháme se do sezení, povídání a relaxování.
22. 11. 2014 – Sobota
Jsme čím dál spavější. Už chci vstávat, když slyším bubnovat kapky deště na střechu. Je čtvrt na osm. Nikdo se nehýbá, všichni tuší, že když prší, vstávání se opozdí. Vylézám ven a divím se. Nad námi je vidět modré nebe. Pakujeme a vyjíždíme s auty mimo kemp. Zanecháváme je na parkovišti. Dnes je v plánu výlet okolo jezera Tekapo a po hodině cesty vystoupat na hřeben k Mt. John Observatory ve výšce 1054. Jezero Tekapo odkud vyrážíme má nadmořskou výšku 720 m/nm. Počasí je tady bláznivé. Chvíli prší, chvíli svítí sluníčko. Cesta vede okolo jezera. Obdivujeme modrozelenou barvu vody. V drobných keřích se prohánějí králici. Okolo jezera rostou nádherné borovice a modříny. Přicházíme k pasoucím se ovcím a nad námi se objevuje černý mrak. Prší a najednou blesk. Je tu buřina. Bereme pláštěnky a jdeme dál. V kopci funíme. Musíme vystoupat o 300
m výš. Na hřebeni se nám otevřou kouzelné výhledy. Prakticky všude kolem nás jsou vidět zasněžené horské velikány. Nejvyšší přes 3 000 metrů. Pod námi dvě zelenomodrá jezera. Tekapo a Alexandrino.
Na vrcholu nás čeká odměna. Vedle kopulí observatoře je útulné Café. Dobrá pitná voda je tu zdarma. Dávám si zázvorové pivo a Věrka mléčný koktejl se šlehačkou. Ten si ostatně dala většina naší party. Potkáváme dvě Češky. Matku s dcerou. Dcera tu žije, matka je na návštěvě. Dělají nám společné foto. Získáváme informace. Upozorňují nás na termální lázně dole u jezera. Už se těšíme. Jsme zpocení a tak se rádi vykoupeme.
Jsou to malinké lázničky. Tři bazény ve svahu nad sebou a v každém jinak teplá voda. 36, 38 a 40 stupňů Celsia. Jsou napájeny minerální vodou z podzemí. Bazény mají nepravidelný tvar. Jsou nádherně modré. Každý má trochu jiný odstín. Vše je zarostlé v zeleni. Příjemné místo. Koupeme se, svítí sluníčko, na nebi bílé mraky. Teplota okolního vzduchuje 20 stupňů.
Za hodinu a půl končíme. Máme před sebou ještě přejezd 140 km do města Geraldine. Tam budeme kempovat. Vyjíždíme. Z nedalekých hor se na nás valí světlé mraky. Jsou až na zem. Vjíždíme do dešťového mraku. Za chvíli ukazuje teploměr 10 stupňů. Během několika minut spadla teplota o 10 stupňů. Déšť je hustý, nepříjemný. Ovcím, které neustále míjíme, ale zřejmě nevadí. Kemp v Geraldine je moc pěkný. Velké vzrostlé cizokrajné stromy a upravené prostranství nás vítají. Prší. Shromažďujeme se v kuchyni. Je prostorná. Pěkně vybavená. Obrovský přírodní stůl. Paráda. Každý vaří něco. Já rožním, na pěkném grilu nějakou zeleninu. Připravila ji Míla. Brambory, mrkev, cibule a vše možné v alobalu. K tomu máme karbanátky ze skopového. Večeře se povedla! Chutná nám. Zůstáváme u stolu v kuchyni, popíjíme, kecáme, vzpomínáme ( i na vás doma ). Je to prima zábava. Jsme bezstarostí. Starosti, ty přijdou za týden, až se vrátíme domu. Zatím si je nepřipouštíme.
Dnes řídila Míla. Musím říct, že jí to šlo. Jenom mi přišlo, že to byla stíhací jízda Ještěrky. (Ještěrka je naše další auto). Když jsme dojeli do kempu, říkám Luďkovi. (dámy prominou) „ Ty vole proč si jel jako blázen, takhle přeci nejezdíme!“ Luděk na to – „ Když mi Míla byla pořád u zadku, tak jsem se jí snažil ujet, aby mě nenabourala“ Kemp je moc přívětivej. Sedíme v kuchyni a moc pěkně se bavíme. Venku prší. Když to mám zhodnotit – dnes byl moc pěkný den.
23. 11. 2014 – Neděle
Vstáváme do slunečného rána. V Příbrami máte ještě náš včerejší den. To jsou věci.
Čepujeme naftu a vyrážíme na „ Inland Scenic Route 72“ Je to vyhlídková silnice v podhůří krásných hor. Dnes řídí Jana. Jde jí to. Má to usnadněné, protože silnice je rovná a nedělní provoz minimální. Kocháme se. Výhledy jsou nádherné. Dnes máme v plánu navštívit Artur Pass – průsmyk na přejezdu mezi východním a západním pobřežím a zároveň Národní park. Když Jana řídí, můžu psát. A tak vám napíši, jak je to tu s cenami. Je to hrozný. Cenová hladina po přepočtu na Kč je ve většině případů asi 4x vyšší jak u nás. Např. káva v Café 4 – 5 dolarů tj. 68 – až 85 Kč. Kemp na osobu 17 – 20 dolarů. Naprosto nejlacinější toustový chleba 1 dolar. Zalévací polévka 2,6 dolaru. 100 gramů kávy 5 dolarů. Třílitrový bag vína 25 dolarů. Plato 12 ks levnějšího Novozéladského piva v třetinkách 32 dolarů. Brokolice 4,30 dol. Nesmíme přepočítávat. Zkazili bychom si výlet. Ale když ty peníze tak rychle mizí z peněženky. Napíši vám také něco o toaletách v kempech. Umyvadla a WC jsou vždy v jedné místnosti. Obvykle samostatně, muži a ženy. Ovšem, když je na dveřích napsáno UNISEX, jsou tam všechny sexuální skupiny pohromadě. No, není to úplně ono. Když se holím a za mnou ze záchodu se ozývají takové podivné zvuky. A já si říkám, je to ženská nebo chlap? Raději se neotáčím, abych někoho nepřivedl do rozpaků. Umyvadla jsou miniaturní, z nerezu. Směšovací pákové kohoutky jsme měli za celý náš výlet pouze dvakrát. Jinak jsou tu po stranách umyvadla dva kohoutky. Teplá, studená. Jsou tak malé a tak nízko, že pod ně nestrčíte ani obě dlaně. Musíte si umyvadlo napustit. Někde jsou zavěšené u umyvadel takové miniaturní froté utěrky. Těmi se má setřít umyvadlo a okolí po použití. Někde jsou sprchy zadara, někde se platí dolar někde dva. Využíváme také prádelnu: pračku (4-6NZD), sušičku (2-4NZD), protože tu prádlo neschne, když skoro denně prší.
Teprve tady a ve svém pokročilém věku jsem se poučil, co znamená zkratka WC. Je to zkratka slov – Water Clearing – vodní čištění. Teď, když to vím, tak se mi sedí na záchodě daleko lépe a s chutí. Ve 12 hod. děláme zastávku na jídlo a poté pokračujeme směr Artur Pass. Zastavujeme u přírodní zajímavosti Castle Hill. Jsou to obrovské asi žulové kameny oblých tvarů. Každý kamen něco připomíná. Jeden dokonce zadnici ( rozumněj řiť). Tam se nechává fotit Luděk s Oldou a Pepa. Ať prý to mají zdokumentovaný. Všechny kameny jsou zasazeny do travnatého kopečkovitého terénu. Nebe je skoro bez mráčku. Ve stínu 19, na sluníčku hodně přes 20 stupňů. Já se svlékám do půl těla a někteří se opalují vleže na trávníku. Je nádherný den. Jakpak je tam u nás doma ?? Pokračujeme v cestě. Už nám zbývá jenom 50 km. V autě nás to už moc nebaví. Za městečkem Springfeld odbočujeme do kempu. Asi 200 metrů. Je to taková pěkná zelená louka, dvě malé dřevěné přízemní budovy /ostatně na NZ jsou jenom malé přízemní budovy/. A několik campervanů. Nedůvěřivě se rozhlížíme. Děvčata hlásí „ záchody jak na pionýrském táboře“. Máme chuť odjet. Blíží se k nám válečný invalida s jednou nohou a dvěma berlemi v podpaží. Opět bodrý chlapík. Je to správce. Kolik budeme platit je jedna z našich otázek. Dvacet za auto a pět za osobu, hlásí. Tváříme se nerozhodně. Dobrá, tak jenom 20 za auto. Tento argument rozhodl. Sluníčko svítí až do pozdního večera. Sedíme u společného stolu, jako každý den. Zapadne slunce a je chladno. (15 stupňů). Každý večer se dost nasmějeme. Ale ty naše řeči nebudu interpretovat. Cítíme se strašně svobodně a bezstarostně. FREE. Jenom, občas, nějaká sms zpráva naruší pohodu. Zažíváme tu i veselý příběh. Pohřeb. Luděk pohřbíval svoje boty. Dosloužily mu. Loučil se s nimi, skoro plakal. Měli jsme z toho bžundu. A on nakonec také. Padla i taková morbidní poznámka. Ale o té nebudu psát.
24. 11. 2014 – Pondělí
Blížíme se k cíli naší cesty v NZ. Tím je město Christchurch /christčeč pro neangličany/. Brobuzení je povzbuzující. Na nebi není mráček. Je to takový ten náš červnový den když se vydaří. Naším dnešním cílem je Bansk Peninsula – obrovský poloostrov – já si myslím, že to byla před miliardami let sopka. Tvarově to tomu odpovídá. V půdorysu má skoro kruhovitý tvar, po obvodu vysoké pohoří /700m/ a uprostřed spojení s mořem, jakousi úzkou lagunou. Pokud přijmeme názor, že je to kruh, tak má poloměr cca 20 km. Uprostřed je městečko Akaroa a tam my jedeme, to je náš cíl. Takový den jako dnes jsme ještě neměli. Na teploměru je 24 stupňů ve stínu. V městečku si dáváme jeden a půl hodiny na oběd. Tento poloostrov osidlovali Francouzi. Názvy některých ulic tomu nasvědčují. Rozprchli jsme se po dvojicích na oběd. Já s Věrkou jsme zvolili grilovaná kuřecí stehna v supermarketu a bagetu. Sníme to na lavičce v parku. Vyjde nás to na 15 dolarů. Při placení si uvědomuji zajímavou věc. Pán, který platí před námi, chce cigarety. Pokladní se otočí a z uzavřené neprůhledné skříňky vyndá cigarety, zavře ji a zamkne. Ano je to tak, nikde jsem na NZ neviděl v žádném obchodě cigarety. Kuřáků je málo a cigarety se zřejmě nesmí vystavovat a propagovat. Trochu podobně je to asi i s alkoholem. V každém supermarketu je k dostání a je výběr, ale nikde nejsou žádné reklamy. Reklam je tu vůbec hodně málo jenom před jednotlivými obchody. Okolo silnic vůbec žádné. Prošli jsme městečkem. Děvčata /Radku s Janou/ jsem pověřil, aby zjistily, kde je nejlepší koupání. Zjistili to. Je to Okains Bay. Jedeme tam. Je vedro. Jsme u moře, na dně „sopky“ a musíme překonat vršky nad námi. 700 m nahoru a 700 m dolu k moři. Auta sténají, jak šplhají nahoru. Silnička je velmi úzká. Pohledy dolu a okolo nás jsou opět „ z říše snů“. Po kolikáté to už píši. Zelené spasené stráně a kopce, solitéry krásných košatých stromů, modré nebe s bílým mráčkem a dole modrá laguna. Několikrát zastavujeme a fotíme. Snažíme se uložit ty pohledy do našeho Hard disku v mozku. Vyjedeme nahoru a to samé musíme absolvovat na druhou stranu k moři. Silnička ještě užší. Zřejmě se předpokládá, že se tu auta nepotkají. Potkali jsme se. Přežili jsme to. Dole nás čekala odměna. Pláž. V hlubokém zálivu. Půl kilometrů dlouhá. Sevřená po krajích vysokými kopci. Mimo nás tam byli 4 lidi. Břeh klesal do moře velmi pomalu. Po 50 metrech do pasu. Písek trochu tmavší a hodně jemný. Nikde žádný pozůstatek po lidech. Vlny přicházely z moře, lámají se, tvoří takové ty bílé vršky. My jsme šli proti nim. A užívali jsme si to. Člověk je vlastně celý život dítětem, ne vždy se tak projevuje. Tady jsem ale dítětem byl. Dnešní den je takový odpočinkový. Víme, že toho už moc nestihneme a tak se válíme u vody asi hodinu a půl. Je to voda Pacifiku. Není tu Golfský proud. Je taková čerstvá. Přišel čas odjezdu. Opět se šplháme 700 m nahoru a 700 m dolu. Musíme se vracet stejnou cestou, jiná tu není. Do kempu to máme asi 85 km. Máme vyhlédnutý kemp na okraji města. Ještě, že máme navigaci. Bez té bychom asi nemohli. Olda má českou. To ta moje půjčená zde, na mne mluví anglicky. Nevadilo by to tolik, kdyby mě to alespoň třikrát zopakovala. Ale ta ženská/v tý navigaci/ to nezopakuje ani náhodou a ještě k tomu mluví potichu. Vjíždíme do města. Palubní počítač hlásí – přecházíme na rezervu. Ale já už tu nechci tankovat, utrácet peníze, snad to dojedem. Za chvíli jsme v kempu. Kemp je O.K.
Večerní posezení je jako obvykle. Přicházejí ale takové ty starosti s odjezdem. Musí se uklidit auta, vypustit odpady a ty myšlenky na dlouhé zpáteční cestování trochu kalí radost z dnešního dne. Počasí bylo nejlepší za celý náš pobyt.
25. 11. 2014 – Úterý
Nemůžeme se probudit. Nebo snad jinak, nechceme se probudit. Každý ví, že je to naposled v našem autíčku, že je to naposled v partě. Že nás čeká pakování. Rozbordelařené věci v autě musíme namačkat do našich zavazadel a k tomu ještě dárky a dát trochu do pořádku auto. I počasí je smutné, začíná mžít. Vyrážíme v 11 hodin. Jedeme do hotelu. V hotelu nejsou ještě připravené pokoje. Dostáváme jeden. Tam přenášíme všechny naše věci. Většina zůstává v hotelové recepci a zbytek jede odevzdat auta. Je trochu problém. Já jsem totiž štrejchnul auto o dopravní značku a udělal takovou pěknou čáru po celé levé straně. Musíme vyplnit formulář a tím to končí, protože máme auto pojištěné úplně na všechno. I na převrácení.
Hotel, ve kterém jsme, se jmenuje Quality Elms. Zdá se nám, že je pěkný a vyhovuje nám. /Přiznám se. Já spím v hotelech hrozně rád./
Toto je poslední zpráva domů. Zítra máme celý den na prohlídku města. Večer je plánovaná společná večeře. Pozítří v 11,55 místního času vzlétáme směr Singapur. Tam máme 6 hodin přestávku a pokračujeme na Amsterodam. Tam máme 2 hodiny přestávku a letíme na Prahu. V Praze bychom měli být v 11 hodin dopoledne 28.11.2014. – odvoz máme zajištěn.
Snad bych měl nakonec říct – v průběhu cesty se nic mimořádného nestalo. Ženy se o nás starali, vařili nám a my jsme se starali o ně.
Velké poděkování patří Janě a Radce. Svojí perfektní angličtinou nám moc pomohli a ušetřili spoustu starostí.
Takže nazdar v Příbrami Sváťa +devět spolubojovníků.
PS. Letíme proti směru otáčení zeměkoule. Letíme s časem. Cesta trvá 33,7 hodiny. A přesto podle kalendáře 23 hodin. Svezeme se sčasem. Omládneme !
S velikým zájmem jsem si přečetl Váš výlet na Nový Zeland. Měsíční pobyt musel být fantastický.horší je ta skutečnost.jaká je hodnota české koruny vůči zahraniční měně. To je hrůza,ale co se dá dělat. Hrozně by mě zajímalo,jak jste si zorganizovali celkový program. Co ty čevení jeleni,co to je.Projel jsem 25 zemí,vedl jsem výpravy za dobrodružstvím. Nejhorší je naplánovat si i rozpočet,aby člověk vystačil. Jak jste to řešili.Nemám zkušenosti s řízením vlevo a toho bych se obával. Na Vás jsem narazil náhodou.protože jsem potřeboval něco o Stradfordu a hledal jsem botanickou zahradu.kde se mají údajně chovat motýli včetně rozmnožování a odtud se mají rozesílat i do Prahy do bot.zahrady. V r.1970 jsem se zúčastnil konkurzu na řešení botanické zahrady v Troji.Byl jsem externím průvodcem Čedoku a dnes točím dokumenty. To jen na okraj V Příbrami mám kamaráda-Hanáčka.který vlastní na Pražské prodejnu s masem a bufet.určitě znáte. Zdravím Váš kolektiv ….good luck