Do Bulharska na hory se vydáváme každý rok na podzim, dlouho jsme ale v hlavách nosili myšlenku uskutečnit přechod těchto liduprázdných hor v zimě, na běžkách. Přesně tak, jak to provedla řada příbramských výprav v minulosti.
Celá naše skupina byla vlastně velmi pestrá. Byli v ní dva zkušení horalové, senioři přes 70, resp. 75 let, dále dva borci, kteří na běžkách velmi dobře uměli a měli zkušenosti ze zimního Bulharska z minulosti a pak ten zbytek. Ten zbytek bych charakterizoval jako partičku lidí, která viděla běžkování zejména v televizi a pak se v hospodě, resp. v sokolovně vyhecovali, že bude rozhodně skvělý nápad jet na takovouto výpravu do vysokých hor. To, že to bude zajímavé, jsme tušili už z nevěřícných reakcí bulharských chatařů, kterým jsme náš plán během příprav popisovali.
Plni nadšení jsme se vrhli do příprav. Začali jsme shánět běžky, někteří si na ně poprvé v životě i stoupli. Jako generálku jsme zrealizovali víkendový běžkařský přejezd Šumavy náročným terénem, který se vzhledem k sněhovým podmínkám zvrhl na pěší přechod Šumavy s běžkami připnutými na batohu. S nadsázkou řečeno, nebyl jsem si jist, jestli všichni před samotnou expedicí opravdu na běžkách stáli. Ukázalo se, že tomu tak bylo i bez nadsázky. Jeden nejmenovaný účastník zpozdil zahájení výpravy na úpatí hor v Bulharsku s tím, že mu nepasuje vázání na boty. Naštěstí byl důvod méně vážný. Po pár minutách se ukázalo, že onen nešťastník pouze nevěděl, jak se vázání zapíná… Takže Fando, příště si to doma povinně předem zkusíš…
Cíl byl jednoduchý, březen, pohoří Rila a přejezd na běžkách se všemi věcmi na zádech od chaty k chatě (přesněji spíš k nouzovému přístřešku) a Bulharsku strávit celkem 5 nocí. Naše batohy často měly kolem 20 kg. Vypravilo se nás nakonec 11. Z první chaty v Complexu Malyovitsa jsme vyráželi za svítání, abychom za soumraku po 12 ti hodinách na běžkách a ujetých celých 11 kilometrech našli nouzový přístřešek Kobylino braniště. Skromný příbytek, který známe z léta. Je vněm společná palanda, kamna, stolek, židle, několik erárních dek a to je vše. Dřevo do kamen roste ve formě kosodřeviny hluboko v okolním sněhu. Nářadí jsme měli s sebou, takže brzy již bylo nařezané dřevo a kamna hořela. Ze sněhu se na kamnech rozpouštěla voda na pití, čaj, a vlastně nám nic nechybělo. Ondrovou zásluhou vznikla nedaleko sněhová latrína, která byla nejčistším záchodem, který jsme v Bulharsku za ty roky kdy viděli. Byla sněhobílá, tedy až do prvního použití.
Zabydleli jsme se na místě, které bylo zcela mimo civilizaci, a kde jsme hodlali přespat dvě noci. Následující den byl odpočinkový, potulovali jsme se v okolí. Topili jsme v kamnech a byla pohoda. Každý vytáhl z batohu nějaké jídlo anebo (hlavně) pití a nic nám nechybělo. Na palandách, kde jsme před dvěma lety spali ve dvaceti lidech natěsnaní v poloze na boku, se nyní v jedenácti spalo nádherně. Naše dřevěná chatka měla výborné termoizolační vlastnosti, každý si zvolil pohodlí dle své preference. Nahoře na palandě byla „sauna“ a spalo se prakticky bez oděvu, v dolním patře byla potřeba péřová bunda a čepice. Protože akustika byla v obou patrech palandy stejně dobrá, byly pro dobrý spánek v podstatě jen dvě možnosti. Buď usnout jako první, nebo mít pořádný prášek na spaní, který překoná i to strašné chrápání, které znělo noční pustinou. Navzdory tomu bylo přespání v naprosto nedostupném horském údolí daleko od civilizace skvělým zážitkem.
Po dvou nocích v místě, kde jsme měli jen základní starosti o živobytí, a nic nám nechybělo, jsme pokračovali v cestě zpět do civilizace. Trasa k chatě Mechit vedla dlouho po hřebeni nad 2 500 m. n. m a za silného větru. Přišlo mi naprosto neuvěřitelné, kudy může vést v Bulharsku značená zimní cesta. Už vůbec si nejsem jist, jestli cesta opravdu splňovala definici značené lyžařské trasy u naší zdravotní pojišťovny, ačkoliv ji takto Bulhaři do mapy zanesli. Byl silný vítr, námraza, a míst, kde člověk nesměl udělat chybu, bylo bezpočet. V jednom úseku jsme byli nuceni běžky sundat a brodit se traverzem ve vánici po kolena ve sněhu. Pod námi zdánlivě nekonečný sráz. Sváťa ml., jako ostřílený horal, všechny bezchybně provedl.
Následoval několikakilometrový sjezd pláněmi s kosodřevinami dolů k úpatí hor. Pro většinu z naší party, tedy skupinu, která měla s běžkováním největší zkušenosti zejména z televize, začal zážitek. Do té doby jsme žili v tom, že horor je úmorné stoupání do kopce. Žili jsme ovšem v omylu. Jednoduše řešeno, na těch běžkách se to s tím s batohem prostě nedalo sjet. Ti dva, Sváťa ml. a Matěj, kteří to uměli, tak ty samozřejmě nepočítám. Jinak to byla tragikomedie, na 100 metrech sjezdu měla většina cca 10 pádů, možná víc. Těch stometrových úseků tam ale bylo několik desítek.
Fandovi se při sjezdu rozbilo vázání, musel jít zbytek dne pěšky, bořil se po kolena. Přes to všechno byl ve výsledku rychlejší než většina běžkařů. Skončilo to tak, že řada z nás začala celkem pohodlně sestupovat dolů Fandovo stylem s běžkami na báglu a po kolena ve sněhu. Nepomohla totiž ani nová originální sjezdová metoda, kterou jsme tam vyvinuli, a která se nám v tom mrazu a pustině zprvu zdála geniální. Šlo o to namazat na sjezd celou lyži stoupacím voskem. Nejlíp všemi dostupnými druhy vosků a to pořádnou vrstvou od špičky po konec. Následně jsme to chtěli sejít jako na sněžnicích. Nefungovalo to. Prostě to pořád podjíždělo a divím se, že ty běžky tam nikdo zlostí nerozštípal. Možná to bylo jen proto, že sekyrky jsme měli uloženy moc hluboko v batohách.
Mazání stoupacím voskem nebyla jediná sjezdová metoda, kterou jsme tam v samém zoufalství vyvinuli a uvedli do praxe. Například Tadeášů patent byl následující. Na velmi prudkém dlouhém a namrzlém sjezdu vyndal přepravní vak na lyže, rozepl ho, sedl si do něj, a s lyžemi a batohem v klíně počal sjíždět. Poslední zaznamenaný rozhovor v počátku jeho odjezdu zněl následovně: „Tadeáši, ty ses zbláznil! Jak tam dole hodláš brzdit?“ Na to se již zdálky ozvalo: „Já nepotřebuju brzdit, já už tam chci být“. Kupodivu jsme se nakonec ve zdraví setkali.
Po sestupu z hor následovala zasloužená civilizace ve skvělé vesnické restauraci v Govedartsi. Následující den jsme se domluveným minibusem přesunuli do Lázní Separava Banya, ty opět známe z našich předchozích výprav. Den jsme využili dokonale, většinu času jsme strávili v místních termálech pod širým nebem (tam se rozhodně zase vrátíme) a zbytek v restauracích, kde jsme na personálu trénovali naši „plynnou“ bulharštinu o asi tak pěti slovech.
Zpět domů jsme přiletěli právě včas. O několik dní později byly kvůli coronavirové nákaze uzavřeny hranice a my si mohli doma alespoň na chvíli odpočinout.
Před začátkem samotné výpravy jsme byli plni nadšení a rčení pamětníků, že v zimní bulharské expedici jde vždycky trochu o život, jsme hodlali ověřit. Myslím, že platnost toho rčení, se nám povedlo ověřit tolikrát a tak důkladně, že někteří z nás už to asi nikdy znovu ověřovat chtít nebudou. Mě je ale jasné, že i přes silná slova, která tam nahoře v horách někdy padala, se po bulharských horách na běžkách ještě projedeme.
Expedici jsme absolvovali v tomto složení: Radka Balíková, Matěj Bábíček, Franta Beran, Jana Čechová, Matouš Havrlík, Tadeáš Holý, Sváťa Chrastina ml., Sváťa Chrastina st., Jirka Kotlan, Vašek Kotlan a Ondřej Štěrba.
Václav Kotlan