Poslední týden v září je pro příbramské sokoly pravidelně vyhrazen cestě do bulharských hor. Stejně tomu tak bylo i v roce 2019. V partě třinácti lidí jsme se vypravili na Rilu, stejně jako v minulém roce. Doma jsme se rozloučili se všemi, i s těmi, kteří nevěřícně kroutili hlavou, že na něco takového jsme schopni si vzít dovolenou. Že prý proč za stejné peníze neležíme u moře, a navíc ty jejich záchody… Ano, zde musím uznat, že poslední bod posunuje celý zážitek z výpravy na Balkán do úplně jiné roviny. Ze zkušenosti dokonce víme, že kde jakého nováčka absence záchodové mísy a naopak přítomnost koše na použité papíry, dokáže nebývale paralyzovat.
Do Sofie, hlavního města Bulharska, jsme letěli, má to nesporné výhody. Při tomto způsobu dopravy je eliminován problém s návratem, např. pokud by se rozbil autobus, a vlastně i řidič… viz naše předchozí cesta z roku 2017. Celou akci naplánoval Sváťa. Časovou náročnost a reliéf přechodu volil podle svých předchozích zkušeností a vzpomínek. Protože některé z těch vzpomínek byly zaryty do paměti již několik desetiletí, nevyhnuli jsme se příchodu na chatu v noci s čelovkama. Prostě to tenkrát bylo nějaké kratší a jednodušší, stál si za svým vedoucí výpravy. Jana bezchybně zajistila veškerou místní dopravu a ubytování, takže jsme se my ostatní mohli v klidu soustředit jen na to, jak v kopcích potíme krev a slzy. Hlavně první den se cestou vzhůru z davu ozývalo neurčité mumlání. Víme, o co se jedná. Každý si v klidu brblá něco ve smyslu: jestli tohle má zapotřebí, a že příště už rozhodně bude ležet u toho moře.
Během týdne jsme přešli Rilu od jižního okraje napříč k severovýchodu. První zastavení bylo na chatě Makedonia. Bylo po sezóně, chata měla otevřenu jen jednu ložnici s palandami na nouzové přenocování. Vše ostatní bylo zamčené. Jenže pro takovéto situace máme Ondru. Ondra nejen, že je výborný „ministr financí“ při spravování společné kasy, on dělá i zastupujícího chataře, pokud ten originální chybí. Netrvalo dlouho a našel schovaný klíč od společenské místnosti, poté netrvalo dlouho a ve společenské místnosti našel klíč od chatařova pokoje. A nakonec v chatařově pokoji našel klíč od kuchyně a spižírny. Svými úspěchy se postaral o příjemný začátek dlouhého večera u roztopených kamen. Vypitá piva jsme nakonec zaplatili dle ceníku i s částkou za ubytováním a zase po sobě zamkli. Tentokrát to měl chatař bez práce a nám vlastně vůbec nechyběl.
Druhý den byl náročnější. Přestože souvisle začalo pršet až v 16 hodin, čekalo nás v té době ještě asi 5 hodin chůze. Za tmy a promoklí jsme došli na chatu Semkovo, která ovšem byla zamčená. Protože s námi nebyl Tadeáš, chopil se „vloupání“ do chaty Jirka s Ondrou. Nebyli ovšem zdaleka úspěšní, nevlámali se totiž vůbec nikam, nikudy se jim do chaty dostat nepodařilo. Po nějaké době naštěstí našli telefon na chataře, byl překvapivě napsaný přímo na dveřích do chaty. Chatař do telefonu slíbil, že je nedaleko a za půl hodiny přijde a otevře. A skutečně už za hodinu a půl byl tam, to je na místní poměry nadprůměrná spolehlivost. Rychle zatopil a sám nabídl několik porcí teplého jídla a hlavně teplou sprchu. Byla to tak radostná zpráva, že už nikdo ani nekomentoval drobná technická specifika místních dvou koupelen. Jako například, že sprcha byla v místnosti se záchodem a sprchová hadice byla napojena ke kohoutku k umyvadlu. Nad umyvadlem, tam kde obvykle bývá zrcadlo, zrcadlo nebylo. Místo zrcadla tam bylo okno do sousední koupelny. Otevírací, a jen zdánlivě neprůhledné. Při troše šikovnosti bylo tedy možné hygienu výrazně urychlit. Bylo fakticky možné sedět na záchodě, čistit si přitom v umyvadle zuby a ještě k tomu všemu se najednou sprchovat. Navíc, díky oknu, bylo možné sledovat, jestli to soused dělá také tak.
Další den jsme pokračovali na chatu Grančár, trasa vedla po hřebeni s výhledy. Cestou jsme našli místo s několika nápisy z poskládaných kamenů. Objevili jsme i neporušený nápis „SOKOL“, který tam v loňském roce vyskládal Petr. Náhodou jsme šli po krátkém úseku z trasy našeho minulého výletu. Odpoledne jsme konečně dorazili na Grančár. Na této chatě jsme strávili v loňském roce mrazivou noc, samozřejmě v ložnici bez topení. Letos nám přálo počasí, takže každému na noc stačily jen 3 erární deky. Ložnice je tam úžasná, jedná se o železné palandy s vytahanými drátěnkami místo roštu. Po těch letech to na postelích funguje zhruba tak, že ten, co leží dole, se po prověšení vlastní vahou dotýká zadkem země a to mu vlastně zachraňuje život. Totiž ten, který leží nahoře, se s roštem prověsí až do polohy, kde by teoreticky měl ležet ten dole. Druhá věc, která zachraňuje život je pivo a víno, bez toho by se z těch podmínek v bulharském ubytování musel člověk jednoduše zbláznit.
Další dvě chaty už byly bez chataře, obě částečně otevřené pro příchozí. Měli jsme dost vlastních zásob. Nevadilo nám tedy, že kuchyně nefungovaly, nebo byly nedobytně zamčené, stejně jako na následující chatě Zavraščica. Vedoucí výpravy totiž před začátkem určil, že každý den budou mít někteří účastníci oslavu narozenin s patřičným pohoštěním. Díky tomu jsme v pohodě přežili na chatách. Na druhou stranu, každý chtěl udělat hostinu co nejbohatší, takže batohy přes 20 kg nebyly výjimkou.
Poslední chata jménem Belmeken získala prvenství v nevlídnosti. Již z dálky, když jsme unavení po celém dnu přicházeli k chatě, bylo zřejmé, že je v žalostném stavu. Zdálo se dokonce, že nemá okna. To se nakonec naštěstí nepotvrdilo. Byla otevřená, uvnitř nepořádek. Na stolech talíře s nedojedeným jídlem, na plotně hrnce s jídlem, vedle hrnce ležela v igelitovém pytlíku ryba. Popravdě jsme to moc nezkoumali. V nepořádku na chatě se nám nepodařilo najít ani žádné dřevo na topení, takže jsme si ho museli připravit sami. Kamna naštěstí fungovala výborně a po chvíli sezení jsme zapomněli na původní nevlídnost. Chata byla veliká, velká ložnice s širokou palandou přes celou místnost asi pro 20 lidí byla dole, nahoře několik vybydlených pokojíků s postelemi. Zdeněk se večer ujal své nové role vařiče čaje. Prakticky celou noc vařil v ešusu na jednom plynovém vařiči pro 13 lidí čaj. Protože nebylo co jiného pít, byla to práce na plný úvazek. Každý si svůj čaj pak dle chuti okořenil zbytky tekutých zásob z batohu. V batohu se našlo, kde co, dokonce i Petrovo šampaňské a kaviár. Když jsme se později rozcházeli spát, Sváťa jako tradičně zůstal ve společenské místnosti hlídat hřející kamna. Ostatní se ubrali přenocovat do ledové ložnice. Martin v tu chvíli Petrovi řekl, ať kouká jít spát nahoru, dívaje se na horní palandu. Petr tomu (nejspíš pod vlivem virózy) úplně neporozuměl a vydal se sám spát do patra, kde ta chata ty okna možná ani neměla.
Poslední den už jsme sešli z hor a celí nadšení zakončili naše působení v lázních Saparava Banya. Následovala cesta do Sofie, poslední společná večeře. Po hezkém večeru už jen přespání v námi oblíbeném hotelu Gorna Banya, poslední bulharské ráno a cesta domů, do reality…
Bulharské hory jsou nádherné, za celý týden jsme nepotkali téměř nikoho jiného, většinou ani chataře. Jsou to hory, do kterých se hodláme vydávat za dobrodružstvím i v dalších letech. Velký dík patří Sváťovi za organizaci celého výletu. Tentokrát jsme jej absolvovali ve složení: Radka Balíková, Jana Čechová, Sváťa Chrastina st., Maruška Kleinbauerová, Jirka Kotlan, Vašek Kotlan, Petr Macháček, Jana Načeradská, Luděk Paseka, Martin Sudík, Ondra Štěrba, Miluška Štěrbová, Zdeněk Vaník.
Václav Kotlan