Patagonie 2020

Patagonie, Ohňová Země – Argentina a Čile – země na konci světa

Naplánovali jsme cestu do jižní Ameriky a tak padlo oko na cestovku, která jezdí na ta místa už téměř třicet let. Jmenuje se PANGEO tours. Jižní Amerika je u nás delší dobu považována za nebezpečnou pro individuální turistiku. Rozhodnutí bylo tedy rychlé. Patnáct lidí je skupina tak akorát, způsob dopravy a bydlení není pro nás překážkou, tak do toho. Po předchozí stejně dlouhé i daleké cestě před pěti lety na Nový Zéland jsme už nějaké zkušenosti měli. Tak teď konečně na druhý konec světa do Patagonie – vládkyně času.

Půl roku předem jsme začali sbírat informace a zjišťovali, jak cestovka funguje a co nás čeká. Předčili ale naše očekávání. Jezdí také po Evropě, Africe a jihovýchodní Asii, zkrátka jedou celou Pangeu. Pro každý typ zájezdu mají vypracovaný podrobný itinerář včetně všech informací o místech, která budou navštívena, způsobu stravování, cenách na místě, s mapami měst a rezervací, nápovědou co sebou a na sebe atd. V průvodci jsou v kostce údaje z historie, geografie i etnografie. Nám zbylo jen zajít na hygienu a poptat se, co potřebujeme, nechat se očkovat proti žloutence; tetanus máme v pořádku a to je vše. Vezmeme malé lahvičky s desinfekcí, která se na cestách mnohdy hodí i zde v Evropě. Značkuji naše věci drobnou barevnou nálepkou, hlavně nabíječky a telefony. No a nakonec výměna peněz. Bereme jen americké dolary a nějaká eura.

Popis cesty: Za pět dní jsou Vánoce. V předstihu jsme se rozloučili s dětmi a vnoučaty, zajistili domácnost a hlídání kočičky a pak už balili. Z hromádek jsme ještě ubrali. Známí se ptali .. „a jak sbalíš na měsíc?“ No, ono je to jako na týden a něco navíc. Do letadla se stejně víc nevejde a ani v obytném prostoru to není jiné. Sice na jihu, kam je namířeno, je teď léto, ale přece jen .. do Antarktidy je to jen kousek. Kromě dobrých bot a teplého spacáku nic neobvyklého, no a jedna péřovka jako rezerva.

Odlétáme a na prosinec není ani moc velká zima. Na výkyvy v přesnosti leteckých společností jsme už jaksi přivykli a ani teď to nebylo výjimkou. Zabukování sedadel vedle sebe neklaplo, neboť „systém to nezaznamenal“, jak nám bylo sděleno. Do Amsterodamu jen hodina a půl zpoždění, takže pak poklusem přes rozlehlé letiště, abychom stihli následný spoj. Už jsme v duchu předvídali, že spacáky, které jsme měli mít v příručním zavazadle, budou nakonec na spaní někde na letišti dobré. Naštěstí to jen tak tak vyšlo. Na poslední chvíli jsem aspoň na dlouhý let čenžla sedadlo pro Pepu s jedním mladíkem. Čtrnáct hodin dalšího pobytu v sedě – no kdo by se těšil. Je to daň za dlouhé výlety. Je to tam čtrnáct tisíc kilometrů. Letíme v noci, tak aspoň chvílemi zdřímneme a uteče to.

Jsme v Buenos Aires. Je vedro. Rychle se seznamujeme s celou skupinou, protože z Prahy jsme neletěli společně. Někdo přes Řím, někdo přes Vídeň. Hotelbus je speciálně upravený kamion Volvo s prostorem na spaní a sezení pro patnáct osob. A nás je patnáct ve věku od třiceti do sedmdesáti devíti. Už na nás čekal i s řidičem, kuchařem a průvodcem ve dvou osobách. Hned na přeplněném letišti proběhla výměna peněz za argentinská pesa v poměru 1:58. Hlavně jsme dostali instrukce, jak moc být opatrní. To se také ukázalo, jako zásadní. První dva dny jsme měli na hlavní město Argentiny Buenos Aires. Některým nám nedorazila zavazadla, tak stejně bylo třeba počkat. Je to dobře vymyšlené, stává se to a tak je první nocleh v malém hotýlku Čile. Hned první den ve městě se potvrdilo, že je třeba být obezřetný. Dvěma účastníkům zájezdu se to stalo. Jeden dostal dokonce slušný nářez. Místní mají fintu: něčím vás polijí, postříkají a další vás čistí a omlouvají se, přitom kradou. No, je to všude, ale takhle za bílého dne na hlavních trasách se to nečeká…i když… Nakonec vše dobře dopadlo bez úrazu a škod. Ale je lepší nebýt individualistou a nechodit zcela sám. Uvědomujeme si rozlehlost města; je obrovské a má necelých pět milionů obyvatel. Jezdíme místní dopravou, kde je přímo v autobusu možnost připojit sluchátka. Ta nafasujete od průvodčí s jízdenkou. Bohužel v angličtině to nefunguje. To bude následovat po celou dobu pobytu. Jen v největších městech a obchodech či kavárnách se anglicky jakž takž domluvit lze, protože na „platit“ slyší každý, ale jinak všechno jen španělsky. Pár slovíček jsme předem zkoušeli dostat do hlavy, tak za snahu k nám byli vstřícní. Obdivujeme údajně nejširší silnici – třídu na světě, má osm pruhů. Upoutávky na tango, Maradonu, ale i historické události jsou často na celých fasádách. Budovy jsou moderní i staré, parky rozlehlé a plné pomůcek na cvičení a relax. Jen záchody chybí. Prastaré rozlehlé stromy obrovských rozměrů zabírají polovinu parku. Je to krásné velkoměsto.

V hotelbusu je malá elektrárna. Několik nabíječek pro foťáky, mobily, které nabíjí jak při jízdě, tak při napojení v kempu. Je to velká výhoda. Nabíjení je v permanenci skoro pořád. Přes USB lze nabíjet i v kajutě, nebo vedle sedadel. Před sebou máme malý sklopný stolek, na kterém se odehrává naše stravování i s nápoji. V zadní polovině je patnáct kajut (no někdo řekl kutlochů) ve třech úrovních. Je to box tak 90/90/190 cm. V něm si žijete, převlékáte se, skladujete oblečení i suvenýry, spíte a píšete deník. Hygiena se provozuje v kempech, nebo u čerpacích stanic. Skoro všude je wifi, takže jsme jen museli vychytat, kolik je u nás hodin, když zde je osm večer a obráceně, abychom doma nebudili fotkami a zprávami. Připojení přes data nefunguje, muselo by být místní. No a volat domů se ukázalo také jako nebezpečné; někomu se pak ukázaly hovory, které vůbec neuskutečnil. Takže při přesunech letem světem a nutných zastávkách se vžila hláška – „rychle jen WC a žádná wifinka, spěcháme“.

První týden jsme sjížděli dolů na jih podél Atlantiku s výhledem na pampu, býčky, lamy i plameňáky na malých jezírkách prosáklých z moře, protože jedeme téměř ve stejné výšce, jako je jeho hladina. Jediná dvouproudá silnice je lemovaná po obou stranách oplocením z dřevěných sloupků a několika řad drátu; připomíná mi to podobný plot z nulaosmičky drátu na Novém Zélandu. Tu a tam je vidět, že bohužel tuto překážku některé lamy přeskočí a zpět už neumí, nebo nedoskočí…a tak řidiči musí koukat. Ještě jsme byli v oblasti tepla. Ve městech tu nikde není snad ani náznak, že se blíží Vánoce, žádné běsnění a shon. První větší kemp před Štědrým dnem je za městem Mar del Plata. Ve třiceti dvou stupních trávíme odpoledne naproti ve velikém, úžasně vybaveném aquaparku. Koupeme se a užíváme siesty a tak trochu vyrovnáváme časový posun. Vánoční stromeček malý, ale byl a byly i drobné dárečky. Je to vlastně seznamovací večírek a nakonec trocha vzpomínání na domov při kytaře. Všichni souputníci jsou zcestovalí, šest z nás už bylo na Novém Zélandu, někteří mají projetou Austrálii, severní Ameriku, Afriku. Někteří byli s touto cestovkou opakovaně. Kemp je obrovský, a ačkoli jsou prázdniny, zatím málo obsazený. Večer a hned zase ráno slyšíme ze všech stran všelijaké zvuky ptáků, které u nás neznáme. Zde jsme na jediném místě viděli na květech vysokých rostlin přímo u recepce kolibříka.

Ráno pokračujeme se zastávkami ve městech Mar del Plata, Bahía Blanca k Punta Tombo, kde je největší kolonie tučňáků na jihoamerické pevnině. Procházíme mezi hnízdy s malými i dospělými tučňáky, přes vyznačenou cestu musíme pustit lamy, fotíme, filmujeme a dojdeme až k moři, kde tučňáci loví a je tu velký křik. No a také zápach. Z nějakého důvodu jsme k naší lítosti vynechali poloostrov Valdéz, kde jsme mohli vidět kolonii rypoušů sloních a třeba i kosatky. Tak jsme alespoň u Caleta Olivia mohli vyběhnout k pláži s kolonií lvounů. V Puerto Madryn jsme se v Atlantiku na Boží Hod koupali. Byli jsme trochu skeptičtí k monotónní krajině a rovné silnici, tak za občasný pohled na zvířata jsme byli vděční. Zato v busu se uvolňovala atmosféra a dokonce došlo na slovní hry, z nichž některé nelze reprodukovat. A už padaly návrhy, že by bylo dobré jet, či letět tak a tak. Ukázalo se ale, že i ta zdlouhavá trasa má svůj význam, abychom si uvědomili rozlehlost a velikost té země. Po několika tisících kilometrech jsme přes Rada Tilly dorazili k Boscue Pertificado, pravěkému zkamenělému lesu. Tak jsme si v šíleném větru sáhli na 220 milionů let staré obrovské kmeny stromů, které po výbuchu sopky zůstaly ležet pod vrstvou popela a zkameněly. Vítr je zde celou cestu stále a to dost silný. Pokud sedíte a jen projíždíte, nic se neděje. Jakmile ale chcete vystoupit a udělat třeba fotky, už se zmítáte, nebo vám lítají vlasy a bundy a nevíte, jak se otočit.

Jsme jedenáctý den na cestě a už jsme vlastně v Patagonii. Trajektem se plavíme přes Magellanův průliv do Ohňové Země. Hraniční přechody do Chile a zpět se stanou nyní častým úkazem, protože jak tu zemi osadníci kdysi svisle na mapě rozdělili, kus patří do Argentiny, kus zas do Chile a tak pořád. Čilané jsou na hranicích přísní. Nesmí se převážet žádné ovoce, zelenina, maso, prostě žádné čerstvé produkty, ale ani ořechy, semínka a tak dále. Před hranicí dostáváme důrazné upozornění, aby to jablko, co jsme včera dostali, jsme už snědli. Třeba před jedním z přechodů náš kuchař chytře uvařil bramboračku z veškeré zeleniny, aby nebylo co převážet. V tomto ohledu se také ukázalo, jak je dobré mít průvodce zdejších zvyklostí znalého, neboť zdlouhavé protokoly a ještě k tomu ve španělštině v případě přestupku nejsou nic příjemného. Projít celnicí znamená jít z veškerou bagáží – to jsme viděli u jiných projíždějících autobusů. Naštěstí nám to vždy naši průvodci vyjednali a šli jsme s příručním batůžkem. I tak se jednou můj batoh nějak zalíbil psovi, který byl cvičený na hříšníky. V kapse byla sójová tyčinka, tak mu asi voněla.

Je konec roku a jsme zde. Ushuaia, největší město v Ohňové zemi u Beaglova kanálu; zda nejjižnější se zde přou. Kolem jsou samé špičaté patnáctistovky, do Antarktidy jen tisíc kilometrů. Průměrná letní čili lednová teplota je zde devět stupňů Celsia, my ale chodíme v tričku. Je překrásně a až neobvykle teplo. Tak nás to vysněné místo krásně přivítalo. Ubytujeme se rychle v malém hotýlku a vyrážíme do města, proběhneme ulice, nábřeží a skončíme v muzeu. Nasáváme tu atmosféru konce světa, zajdeme také na kávu a fotíme a zaznamenáváme, co se dá. Rozcestníky, to je to, co mně přitahuje. Ty vzdálenosti až k nám domů a zase jinam. Sledujeme českou stopu a opravdu nacházíme, jak v muzeu vězeňství, tak u přístavu po legiích. Večer padáme únavou. Ráno balíme svačinu a vyrážíme sjednaným mikrobusem do Národního parku Tierra Del Fuego, kam by to kamionem bylo přece jen složité. Na parkovišti je to jako na Václaváku. Snažíme se hned udělat pár fotek s nápisy, že jsme na konci světa, ale pořád se někde plete dav lidí. Aspoň cedule, že Falklandy patří Argentině, je chvíli volná. Argentinci se pořád nechtějí se současným a dlouhotrvajícím stavem smířit. Jdeme půldenní trek podél jezera Bahía Lapataia a ukazuje se, že zmínka v propozicích, že si máme vzít ochranné futrály na foťáky a podobně, nebyla zbytečná. Asfaltové, čili bezprašné jsou zde na jižní polokouli asi pouze hlavní silnice a silnice ve městech. Ostatní jsou prašné cesty. Tady se to potvrdilo. Vše kolem cest je šedé, stromy, kytky a trávy. No a my také, protože aspoň na parkoviště se po prašné cestě dojít musí. Protože prší málo a tady místy i několik let ne, nechápu, jak ta květena vůbec může přežít. Přitom je tam zeleno. Kocháme se ale i tak přírodou a pobřežím, které tak trochu připomínají ty jihoevropské. Došli jsme, až kam nám turistická stezka s dřevěnými lávkami přes bažinaté úseky dovolí. Po návratu splachujeme ze sebe i z očí ten nános. Odměnou je ale silvestrovské posezení a steaky. Je to dobrota. Při kytaře, kterou náš průvodce Bob skvěle ovládá, sedíme a vzpomínáme při zpěvu do noci. Půlnoc byla pro naše nejmladší souputníky zklamáním. Venku tma, klid, jen lodě, kotvící v přístavu houkají na znamení konce roku. Taky to jde bez ohňostrojů. I místní hoteliérova rodina slaví velice klidně. Nás samotné dojalo naše zpívání hymny o půlnoci v té dálavě a to včetně slovenské poloviny.

Druhý den máme ještě na prohlídku města a také na výlet katamaránem po Beaglově kanálu kolem majáku s výhledem na tučňáky, kormorány, lachtany a hlavně na okolní zasněžené hory. V přístavu náš hotelbus obdivují místní i cizí turisté. Pomalovaný mapou jižní Ameriky přitahuje pozornost. A oni jsou zvědaví, jak to funguje, kde spíme a vaříme a podobně. Je 1.1. a i zde mají svátek a volno, takže některé pamětihodnosti byly zavřené. Aspoň „šopujeme“ a utrácíme za první dárky a suvenýry. Naštěstí lze aspoň občas platit kartou, a tak s výměnou dalších peněz není starost. Ještě jsme jednou nohou na palubě lodi a už startuje náš hotelbus a my pokračujeme směrem na Rio Grande. Přespáváme u pumpy. Už máme vytipované, které jsou celkem slušné, mají čisté sociálky a wifi. V noci poprvé sprchlo. Opět přejíždíme čilské hranice. Hned je o poznání lepší silnice, dokonce žlutá dělicí čára, kolem žádné odpadky ani igelity. Byli jsme zvědaví na tuhle zemi zkoušenou mnoho století, ať už mapučským povstáním, problematikou s kolonizací a nakonec před nedávnem v minulém století krvavou Pinochetovou diktaturou.

Už na trajektu náš kuchař Martin začíná vařit. My ostatní musíme mimo bus, tak nevím, jestli tam nezůstal trochu načerno, ale čas moc rychle letí a je to dobře vymyšlené. Ostatně se salátem, kaší a řízkem je trochu práce. Jíme třikrát denně, večer je někdy vynikající salát, někdy něco namažeme, ale většinou je vařené jídlo v poledne i večer. No a občas ty steaky. S podrobným výkladem jaké maso použít a jak to celé dovést k dokonalosti jsme si pochutnávali. Jsem zvědavá, zda to aspoň podobně dokážeme udělat u nás doma. Zapíjíme pivem, kterým nás zásobuje hotelbus a vínko si dáme každý večer. Jak argentinská, tak čilská jsou výborná a už víme, ze které oblasti jsou nejlepší.

Jsme v  centru čilské Patagonie. Z Punta Arenas sjíždíme k malému muzeu s replikami starých lodí. Je to krása a navíc všude kolem kvetou žluté keříkové lupiny. Prolézáme všechny lodě a udivuje nás, v jak malých prostorách se plavilo mnoho námořníků – objevitelů. Jsme na nejjižnějším místě naší cesty u Magallanova průlivu, kde se spojují Atlantský s Tichým oceánem. Hotelbus je zaparkován vedle muzea a my zde trávíme noc s využitím zázemí pro návštěvníky. Je to výhoda letitých známostí. Noc je jasná a tak prvně zkouším najít Jižní kříž. Jsou mraky. Pokračujeme do Puerto Natales, kde se nakupují potraviny do zásoby. My zatím prohlédneme městečko, zajdeme na kávu a tak si to bezstarostně užíváme. Vlastně kupujeme akorát vodu, abychom ji měli do zásoby, a to v pětilitrových kanystrech; ta je nejlevnější. Pak ji přeléváme podle potřeby. Cestou jako zde všude zase plno volně žijících pouličních psů. Velkých, dobře vypadajících, nikdo je neodhání, ale oni se pod nohy nepletou, pospávají kolem domů, v městské zeleni, ani nepořádek po nich nikde není vidět.

Cesta ubíhá a čas naší expedice také. Kolem jezer a kopců děláme krátké výšlapy a tu se kocháme krásou hor či vodopádů, tu květenou a zvířaty. Lamy jsou na dosah ruky a asi vědí, že je chceme fotit, tak postojí. Krátká cesta kolem jeskyně s Miliodonem a maketami pravěkých tvorů zde nalezených. Nádherný výhled do okolní zelené krajiny. Jen tak v trávě mezi ostatními květy a travinami tu a tam orchidej, jinde nejmenší kvítky rostoucí v prachu a nedohledné zelené pláně a lesy z pabuků. Také stopa po českém trampovi, který zde před patnácti lety způsobil obrovský požár. Ještě je vidět holé kmeny a místo toho se rozmáhají jiné dřeviny. Naši tam ale pro dobré vztahy podpořili výsadbu nových porostů.

Jsme v národním parku Torres del Paine, klenotu čilské Patagonie a prý jakousi malou Aljaškou. Žulové věže 2600 -2800 m.n.m., jezera, vodopády a nádherné vyhlídky. Malý výšlap ve vichru kolem Šedého jezera, cucám nějaký ten pátek starý led sebraný na jezeře. Park byl vyhlášen světovou biosférickou rezervací. Všude lamy, plameňáci, pštrosi nandu, pásovec, kondoři ve výšce. Akorát pumu jsme neviděli. Před příjezdem do kempu šplháme na kondoří vyhlídku a cestou dolů ozobáváme z keřů jakési místní borůvky, sladké a plné jadérek. Leckde se tu prodávají i jako suvenýry různé marmelády a výrobky z nich. Před spaním pozorujeme zvědavého malého dravce Karanča jižního, který klidně posedává na střeše zaparkovaného auta. Je velký asi jako Sokol stěhovavý, je ale barevnější, moc nelétá a krade prý ptačí vejce.

Po čtrnácti dnech zažíváme při výstupu do kopců déšť, který ale za chvíli ustal. Na počasí si opravdu nemůžeme stěžovat. Opouštíme zase na chvíli Chile a jedeme do argentinského městečka El Calafate, základny pro cesty k Perito Moreno. Ráno se mikrobusem přesouváme k lodi, která nás přibližuje k ledovcové stěně a vyhlížíme telení ledovců. Obrovská jezera Lago Argentino a Lago Viedma mají zaručeně dobrou vodu. Ledovec Perito Moreno je šedesát metrů vysoký a je údajně jeden z mála, který stále přibývá. Vyhlížíme s prstem na spoušti, kdy to přijde. Pozorovat toto neobvyklé divadlo lze i z vyhlídek zvaných balkony, které jsou podél jezera v několika úrovních. Městečko má i malé muzeum v parku s napodobeninami zdejšího života a historie, vše v životní velikosti. Procházíme malou tržnici či spíše pěší zónu s obchůdky, obdivujeme suvenýry a ručně dělané výrobky místních. Kupujeme přímo na místě tesané kameny s originálním nápisem přímo na přání. Ruce toho výtvarníka jsou hodně opotřebované, ale je usměvavý a ochotný, vyptává se, odkud jsme. Na naše República Checa zde všichni reagují, jako že ví, ale myslím, že jim to jen něco připomíná…

Naše přesuny jsou několikasetkilometrové. V dálce už se rýsuje náš další cíl. Také túry nejsou malé. Dvacet kilometrů není mnoho, ale v kopcích to nijak rychle nejde. V kempu v El Chaltén jsme dvě noci. První den je cílem Laguna Torre. Vidíme celý masiv s těmi roháči, všude čistá voda, dobré značení cesty. Mapu ani nevytahujeme z báglu. Kameny a kameny, nosíme sice hole, ale používáme je spíš jen při sestupu. Jak po návratu chutná pivo je jasné. A je to tady. Dlouho toužebně očekávaný čas nastal nám. Dnes je v plánu Cerro Chaltén- Fitz Roy. Modla lezení (3375 m) se nám ukázala v plné kráse. Chaltén po mapučsku znamená kouřící hora, protože téměř pořád se nad ní vytvářejí oblaka. My tedy máme štěstí. Hned na začátku cesty nás zdraví suchý strom celý obsazený papoušky. Tedy svým křikem zdraví spíš ti papouchové. Je to nějak pořád do kopce. Míjíme jezero Lago Capri s malým ostrůvkem… a podařilo se zahlédnout a hlavně vyfotit kondora. Cestou lesem z pabuků a všelijakých keřů i květin kolem řeky dojdeme k jezeru Lago de los Tres a už odtud je nádherný výhled na špice. Jen tady je maličký kempík na pár stanů, jinak není povoleno nikde ani bivakovat. Namočím si aspoň ruce v ledovcovém jezeře. Nějaký cizí borec se ale docela vykoupal. Kry plavaly kolem, tak spíš namočil. Kocháme se výhledy na ledovec a samotný vršek Cerro Fitz Roy, ale odkryly se nám i všechny ostatní vrcholy masivu. Počasí je skvělé a my jen na chvíli oblékáme péřovky, abychom při svačině neprochladli. Fotíme a fotíme, a pak se vracíme do El Chaltén. Jako všechny i tento sestup byl cestou několikrát proklet. Je dlouhý a pořád z kopce. Zakončujeme ale v městečku v kavárně se sladkostmi a kafíčkem. Mladý český turista vedle u stolu je zde už podruhé. Vypráví svou příhodu, jak dostal pokutu na letišti v Santiagu za přivezený pomeranč.

Po příchodu následuje sprcha v kempu a večeře, no a posezení při vínku s kytarou v bývalé kanceláři. Je to dřevěná stavba, jaké se dřív dělaly. Stěny, spíš police na nich jsou uvnitř obložené prázdnými kartušemi od vařičů, mapami, jsou tu různé zbytky výbavy po lezcích a turistech, nikdo to tu neužívá, jen my ze známosti našeho průvodce jsme mohli sedět pod střechou. Ostatní obyvatelé kempu vaří a dlí venku. Ráno se brzy vstává, je dost chladno a nás čeká přesun 600 km. Část cesty je opět prašná. Dnes jsme viděli pásovce. Zastavujeme u pumpy na WC. Připomíná mi to divoký západ z filmů. Nikde nic široko daleko, ještě aby v neustálém větru vrzal nějaký plech na řetězu… vedle baráku uvázaný kůň, uvnitř pár těch, kteří se také zastavili na občerstvení. Bojíme se na něco sáhnout, je to místo z těch méně kulturních co se hygieny a citu pro pořádek týče. Co se ale nenajde. Byli tu před námi … Trabanti. Samolepka naší cestovky tady je už dlouhé roky, ale tato se dnes cení. Jsme také dobrodruzi. Nocujeme u Puerto Merino u benzínky. Je novější, ale o vysprchování musíme škemrat. Nad námi bdí s koštětem dozorkyně námi zvaná bachařka. Není kam co položit a ani pověsit, voda jen tak tak vlažná, ale koště hlídá, aby kapka nikde neunikla na chodbu. Noc u pumpy byla rušná a tak ukrajujeme další dálavy a trochu poklimbáváme. Další zastávky jsou kratičké a jen na nejnutnější potřeby. Už se těšíme na zítřejší výlet. V kempu za jasné oblohy v noci hledáme Jižní kříž. Vidím ho, ale potvrzen je až na základě apky s noční oblohou, kterou mladý účastník zájezdu měl. To jsou výhody.

Začal nám poslední týden expedice. Ráno nás v kempu navštívili Ibisi šedokřídlí. Vyrážíme smluveným menším autobusem, protože kamion by byl problém. Jsme v  Národním parku Los Alerces. Prachu fůry a tak jsme rádi zase na lesní či pralesní pěšině. Nasedáme a jedeme pomalou lodí po jezeře, začíná být vedro. Dost rychle procházíme s průvodkyní tento prales. Jsme tu kvůli jihoamerické sekvoji – Fitzroja cypřišovitá (Alerce Patagonico). Největší strom jižní Ameriky, mívá 40-60 metrů a průměr kmene i pět metrů. Téměř všechny stromy byly vytěženy během 19. a 20. století. Až po roce 1976, kdy byla tomuto běsnění učiněna přítrž, se stalo pár zbývajících jedinců chilským národním bohatstvím. Jeden exemplář má prý prokázán věk 3622 let. Procházíme podrostem z bambusu a různých keřů s květy všech možných barev. Se vstupenkou do parku jsme dostali letáček s mapkou a také foto s vyobrazením druhů stromů i květin. Cestou i na popud průvodkyně pijeme z čisťounké  řeky. Je to lahoda. Díky průvodcům a občasnému přibližování místními dopravními prostředky se dozvídáme, co v průvodcích není a ani v dějepisu se to nepředává. Zde se o některých pravdách, třeba krveprolitích, dokonce mlčí a tak se fakta přenáší jen takto ústním podáním. Cesta zpátky se nám protáhla. Loď ne a ne nastartovat či co, tak jen tak krokem a pak taženi jinou pomalou lodí dojíždíme s tříhodinovým zpožděním. Pak poklusem k autobusu a Bob s večeří už je netrpělivý. Martin nám dnes dělal průvodce, ale chod lodi nezajistil. Jen poznamenal, že ta loď nešla už před třema roky. Nikdo však nespěchal, nikdo nenadával, místní pocucávali svůj čaj mathé brčkem a jen se nechávali vézt. Prostě Amerika. Naše spolupoutníky to ale chladné nenechalo a začaly dohady, kam nahonem jet nocovat a kde se umýt atd. Nakonec jsme jeli dál a postupně všichni odpadli do svých kójí.

Ráno šlo vstávání nějak ztuha. Už se asi projevuje i únava z těch zážitků. Výlet k nejdůležitějšímu zimnímu sportovnímu centru Argentiny s nejvyšší horou Cerro Catedral 2388 metrů n.m. nás ale pozvedl. Byla to krásná procházka, nahoru lanovkou a pak také dolů. Je horko, chvílemi jdeme ve zbytcích sněhu, mezi tím v šutrech je plno krásných kytiček. Nad námi krouží kondoři. Je to idylka. Nejhezčí pohled na vrcholky And a dokonce v dáli je i nejvyšší hora Aconcagua. Do kempu jsme dorazili ještě za slunce a tak jdeme zkusit koupel v průzračné vodě. Krása, ale je z ledovců, tak po ponoření to nešlo jinak, než s pokřikem, který některé další odradil. V kempu přece jen tekla teplá. Za odměnu jsou dnes opět steaky. Už je budeme umět udělat. Znovu zkoušíme najít Jižní kříž a daří se.

Brzo ráno další den už jsme v městečku San Carlos de Bariloche. Má svoje kouzlo a přes muzeum a jiné pamětihodnosti končíme ve výrobně čokolády. Sice nás předběhla skupina Japonců či Korejců, kterých zde cestují spousty, ale nakonec jsme si pochutnali a nakoupili čokolády. Trochu spěcháme na včasný odjezd, protože kamion má s parkováním ve městečku přece jen trochu starosti, a tak jen přibržďuje. Pádíme k čilské hranici krajinou, kde jen před pár lety v roce 2015 výbuch sopky vychrlil obrovské množství popela. Dodnes ho odvážejí a rostlinstvo trpí pod jeho nánosy. Dáme si krátký, ale vydatný trek k vodopádům nahoru a dolů. Těch už bylo na našich cestách, že bychom ho snad oželeli. Jsme v průsmyku Cardenal Samoré mezi Chile a Argentinou v 1314 metrech. Ráno je chladno, ale jsme brzo u Jezera všech svatých. Pláže z černého sopečného kamení, voda čistá. Klid, jen osamocený dřevař je tu zabydlený a zpracovává dřevo. Z jezera vytéká řeka Petrohué, podél které jedeme k mohutným vodopádům, které se s řevem valí přes lávové kameny. Sledujeme vrchol sopky Vulkan Osorno se zasněženým vrcholem. S napětím čekáme, zda se ukáže.. a pak i s ostatním davem nadšením vzdychneme. V infocentru se občerstvíme kávou, prohlédneme rychle něco ze sopečné historie, nakoupíme nějaké suvenýry včetně magnetek a jedeme dál. Opět překračujeme hranice do Chile. Po asi 400 km jsme v Pucónu, městečku uprostřed sopek. Den končíme v teplých přírodních lázních, což máme rádi a kvitujeme to s povděkem. Ještě za světla dojíždíme do kempu a znovu v duchu i nahlas obdivujeme řidičské umění našich šoférů. Na místě budeme dvě noci. To je vždy príma oddech v tom fofru. Sice zatím neteče v kempu voda, ale ona jednou poteče… už vím, že jsme v Americe. Nakonec jsme vše stihli, byl čas i na přeprání a posezení. Noc je krásná a tak se při pohledu na hvězdy vloudí myšlenka, že jsme vlastně obklopeni několika sopkami a je to zvláštní pocit. Raději nemyslet na všechny ty druhy zemětřesení, erupcí a bahnotoků. Hlavou proběhnou také vzpomínky na Huascaran v roce 1970. Ráno vstáváme brzo, abychom byli včas připraveni na túru. Ještě jsme si nestačili zvyknout, že zde jde vše pomaleji. Smluvený minibus s řidičkou přijel o půlhodiny později.. jenom. Cestou žasneme, jak kolem silnic, zahrad a všude projíždíme mezi hortenziemi všech barev. Jsou jich miliony. Kupujeme vstupenky do parku Huerqehue, které zde v polovině cesty kontrolují, protože na pár minut vede cesta mimo park a zase se do něj stočí. Pořád nahoru po upravených stezkách, nad námi les prales, doprovází nás zvuky ptáků, které neznáme. Začíná být horko, nejen díky větší námaze, ale i výšce. Také jsme popojeli dost na sever. Kolem jednoduché rozcestníky k jezerům. Už z dálky ale vidíme na hřebenech podivné deštníky, něco jako palmy. Jsou to Araukárie aneb Blahočet šupinatý. Objevil ho zde kapitán Cook a botanik Sir Joseph Banks. Jsou to statné stromy vysoké až čtyřicet metrů. Vedle dobrého dřeva skýtá také olejnatá semena prý velká jako mandle, která ovšem spadnou až se šiškami. Místní je vyhledávají a jedí syrová nebo pražená, jako piniové oříšky, nebo z nich umí také udělat pálenku. Jsme nahoře. Převýšení nám dalo trochu zabrat. Z 230 m.n.m. jsme se vyškrábali do nějakých 1400 metrů. Cestou bylo několik vyhlídek (Mirador) a z každé je vidět nějaká sopka. Ještě, že se zde dá napít i z říček a jezer, jinak by nám voda došla. Najednou jsme v pravěku. Všude kolem nás araukárie, malé ze semen, větší dorostenci, pak ty sedmi až deseti metrové, které už mají šišky, no a pak ty vysoké jako dva věžáky na sobě, některé porostlé vousatými lišejníky. Je to zvláštní pocit tu stát. U jezera obědváme pod jednou vzrostlou araukárií a kocháme se a převlékáme propocená trika. Běhají tu ještěrky stejné jako u nás, na stromech se snažíme vyfotit velké datly s červenými čepicemi. K jezerům postupně docházejí i dost početné rodiny s dětmi. Mají prázdniny, je tu léto. Jsou vybaveni skromně a ani svačiny nemají jako my. Musíme spěchat dál. Nakonec nám celý den bude sotva stačit. Cesta dolů jako vždy dlouhá a kamenitá a únavná. Ale stihli jsme návrat včas. Ještě kousek před parkovištěm se jeden z účastníků sklání nad říčkou se slovy.. „já se musim trochu umejt, jsem špinavej jako prase“. Někde za ním se ozve „nejste špinavej“… Čeština je i zde a občas jsme se s ní během expedice setkali. Sprcha po návratu smývá námahu a prach z celého dne. Po večeři zbyl čas i na návštěvu místní hospůdky s točeným. Ještě rychle zde na jihu nechávám jednu českou a přímo příbramskou sokolskou stopu a lepím naši samolepku na okno v kempu mezi ostatní.

Ráno vyrážíme brzy a hned jsme v městěčku Villarrica u jezera Villarrica, vidíme na sopku Villarrica… všechno je zde přizpůsobeno té sopce. I celá oblast se tak jmenuje. Pro nás neznámé značky podél cest jako ty dopravní, ale v zeleném provedení, které označují evakuační směry a místa úkrytů v případě, že se ta nedávno zklidněná sopka zase probudí. Je brzo a nikde nic zvláštního k vidění není, jen u kostela v zahradě si hrabe a krmí se zase ten Ibis šedokřídlý. Usadíme se v kavárně, kterou kvůli nám otevřeli o chvilku dříve. Užíváme si kávičku a místní hodně sladké vzorky dortů a pečiva, které vždycky lákají svým vzhledem. Trousí se sem postupně řada místních, kteří chodí na snídani. Café bar je rodinný podnik otevřený v roce 2001. Je tu krásně čisto na místní poměry až neobvykle. A pohoda. Stěny jsou v prosklených vitrínách obloženy sbírkou klíčenek a jiných suvenýrů, velké plakáty popisují činnost sopek i s grafickým pojednáním. Obsluha doslova kmitá, nikde jinde to tak nebylo. Ani se nám nechce zase do vozu, někdo už počítá dny do odjezdu domů. Už víme, že v Santiagu to vře a tak se vůbec nedoporučuje jeho návštěva. Průvodci mění plány a zastavujeme u Salto de Laja, kaskády na řece Laja (čti Lacha). Asi padesát metrů vysoké kaskády jsou označovány jako malé Iguazú. Je poledne a pěkné vedro a tak využíváme koupání pod vodopádem, kde je plno místních. Jezdí a chodí sem za odpočinkem celé rodiny. Jsme trochu středem pozornosti, protože místní ženy se koupou spíš výjimečně. Také zjišťuji, že neumí ani moc plavat, přesto se vrhají za osvěžením, a tak je div, že se tu nikdo neutopil. Máme ale dnes ještě město Chillán s obrovskou tržnicí, kde dokupujeme poslední pozornosti domů. Je tu krom jiných jeden zvláštní moderní kostel s konstrukcí z betonu a s věží mimo budovu. Město má asi 180 tisíc obyvatel, ulice rovné jako zde na jihu díky španělským osadníkům všude. Ještě, že máme k dispozici zase kousek mapy. Večer se zabydlujeme u pumpy a pomalu balíme zavazadla. Co přijde do letadla, co na cestu, co se tu vyhodí. Sedíme na seslích na parkovišti při vínku a hlavou nám běží plno zážitků, které teprve musíme vstřebat.

Poslední den jsme už blízko hlavního města a vedro nám není vůbec příjemné. Návštěvu vinařství ve Valle Central v Santa Rice absolvují jen někteří. My jsme akorát zakoupili víno a užíváme ho ve stínu přilehlého parku, kde se nepráší. Vinařství zde má jen asi padesátiletou historii. Dojeli jsme do Santiaga de Chile. V ulicích je sice život, ale fasády jsou často rozstřílené, poničené obchody obložené deskami či plechy a všude plno nápisů na zdech. Jen pár pouličních prodejců a lidi u autobusových zastávek, nějaké skupinky mladých. Ti prý dělají nepokoje; mají už volno. Myslím ale, že to všude na zeměkouli nějak vře. Bohužel zde mají ke zbraním blízko. Na náš hotelbus, který celou cestu budil zájem a obdiv, protože jsou na něm mapy cest, které jsme absolvovali, nyní ukazují místní zdvižený prostředník a cosi gestikulují. Od našeho úmyslu, že si sjednáme nějaký taxík a necháme si Santiago jen ukázat, rádi ustupujeme. Náš malý hotýlek je někde na okraji města a tam je klid. Po večeři a sprše jdeme společně do nejbližší hospůdky, kde koštujeme a vybíráme si pivo a nějaké jejich placky s pálivými omáčkami. Je tu klid, tedy spíš hlasitá hudba, ale plno mladých cestovatelů z různých míst a tak se diskutuje na různá témata. Rukama nohama, ale rozumíme si. Je tu živo a příjemně. Vracíme se včas a ještě poslední věci se snažíme natlačit do tašek. Sotva se to vše do nich vejde. Na letiště jsme odváženi postupně, podle toho, jaké si kdo kupoval letenky. První jedou hned ráno a my zbylí jsme v obchodní čtvrti na jiném konci města. Velké výkladní skříně jsou zabezpečeny dřevotřískovými deskami, ale jinak je tu klid. Navíc je zde plno malých hospůdek a tak se nám to hodí. Pozvali jsme naše průvodce na oběd na rozloučenou. Užíváme si poslední různé úpravy masa v MUU steak house. Potom už na letišti … adiós amigos. Cestujeme opět se zpožděním. V Paříži čekáme přes tři hodiny navíc. Už jsme ale v Evropě; voláme a píšeme domů a těšíme se. Už pár dní sledujeme na facebooku, že je v Číně zase nějaká divná chřipka, ale tady je klid.

Dojmy a pocity z cesty: všude je opravdu moře prachu, hodně fouká, hygiena je dost mizerná a často jsme vzpomněli na Bulharsko … ale, jak pravil Martin … „to byste teprve koukali v Bolívii“. Na druhé straně nádherná příroda a zatím i přes rozvíjející se turizmus je možné vidět tu neporušenost přírody. V horách se dá někde pít z řek a jezer. Andy jsou nádherné. Za celou cestu jsme neviděli jedinou dopravní nehodu. Ujeli jsme 8635 km a k tomu ve smluvených autobusech na výletech asi 250 km. Byla docela dobrá parta a žádná ponorková nemoc. Zpestření nám také zprostředkovali naši nejmladší souputníci, když nás na chvíli vtáhli do zápalu v hledání kešek.

Nejsilnější zážitky a zvláštnosti: Andy, ledovce, jezera a sopky, Fitz Roy, araukárie, Fitzroye cypřišovité, steaky, (a to jsme neochutnali, ale mnohde za výlohou v hospůdkách viděli místní specialitu Churrasco, hovězí i jiné maso pečené v celých půlkách nad žhavými uhlíky); no a také pití čaje, kterému zde říkají Mathé a je z cesmíny paraguajské. Jedná se o většinou keramický hrnek plný listí čaje, které se zalévá horkou vodou a popíjí kovovou trubičkou-brčkem na konci opatřenou sítkem. Takže rodina na výletě má jeden hrnek zvaný též Mathé, termosku s horkou vodou a dolévají a usrkávají všichni z jednoho. Čaj je antioxidant a má lepší účinky, než káva … říkají. Celou cestu Argentinou nás provázela pietní místa pro místního hrdinu Gauchito Gilla, takového místního kovbojského svatého, který je zde velmi uctíván a je symbolem odvahy a nebojácnosti místních lidí. Všechno je v červené barvě na znamení prolité krve a jakési kapličky či schránky jsou obloženy červenými praporky, fáborky, lahvemi, dárečky a ohořelými svícemi. Místní kovboje či honce dobytka zvané gaučos , kteří na méně dostupná místa také dovážejí proviant, jsme na cestách viděli asi třikrát.

Plán cesty a realita: Cesta trvala jeden měsíc od 20. prosince do 20. ledna. Z Buenos Aires podél Atlantiku na jih do Ushuaii a pak do Chile nahoru do Santiaga de Chile.

A nakonec… Lidi, které jsme potkali, byli usměvaví a pohodoví. Jsou to většinou přistěhovalci a je to zde multikulturní. Původních obyvatel jsou sotva dvě procenta. Devadesát pět procent lidí žije ve městech. Základní škola je zdarma a povinná. Mezi venkovem a městy je vidět velký rozdíl. Španělština je docela hezká řeč. Jsou zde krásná místa a jsme rádi, že jsme mohli být svědky té nádherné podívané. Díky průvodcům a jejich mistrovství s kamionem to byla skvělá dobrodružná cesta.

Míla Hummelová

Kdo by chtěl prohlížet fotky: https://milasokol.rajce.net/

Jak to vypadalo v hotelbusu: https://www.pangeotours.com/cz/hotelbus-volvo-fm9-15-american/15/